Vnímání novorozencovo


Jednoho večera se během kojení Kristýnka odpojila od prsu a začala vnímat své okolí. Byly jí tak dva až tři měsíce. Sotva se rozkoukala směrem do "našeho světa". Odpojila se a zahleděla na mou paži, konkrétněji na můj rukáv. Měla jsem na sobě tehdy proužkované triko, nic moc zajímavého z mého pohledu. Přesto tenhle na první pohled banální moment pro mě znamenal a znamená mnoho.

Podívala jsem se na miminko, copak ho zaujalo, a v tu chvíli se mi rozšířilo mé vnímání. Viděla jsem a vnímala tu chvíli velmi silně, intenzivně a hluboce. Viděla jsem barvitě, jak Kristýnčino vědomí do sebe doslova nasává vše, na co momentálně hledí. Vzory, struktury materiálu, pachy, barvy. Pozorovala jsem to plně přítomně a v mysli si vyhodnocovala, o co v téhle chvilce jde. Nechala jsem ten moment promluvit. Zahleděla jsem se na Kristýnku, ještě víc jsem se do ní vcítila a posunulo mě to ještě dál, hlouběji. Plně jsem viděla a uvědomovala jsem si, jak skrze Kristýnku hledí Vědomí na Stvoření (paži, triko, mě,...), na to, co se již projevilo ve hmotě a vlastně u toho zkoumá samo sebe. Abych Vám to neulehčila, tak jsem v tu chvíli vnímala, jak i skrze mě hledí Vědomí samo na sebe, na projevené Stvoření. Vše v tu chvíli bylo Stvořením. Prolínaly jsme se. I z našeho pohledu materiální a neživé věci. Rozdíl mezi okolím a mnou a Kristýnkou tkvěl pouze v tom, že my máme Duši a tělesné uzpůsobení ke sledování, uvažování a prožívání. Byl to pro mě velmi důležitý moment. I proto, že jsem ho zažila za plného vědomí, bez meditačních technik, cíleného usebrání či jiných podpůrných berliček. Prostě se to jen přirozeně dělo a já se tomu otevřela, nepřehledla jsem To.

Kristýnka u toho dokázala už vnímat i můj hlas a po promluvení se na mě podívala svýma doširoka rozšířenýma očima. Záměrně jsem jí nerušila a celou situaci spíše pozorovala, promluvila jsem na ní až po chvilce a pojmenovala jí, na co hledí. A popravdě, až ve mě zatrnulo uvědomění, že Kristýnka do sebe opravdu nasává velmi intenzivně ÚPLNĚ VŠE ze svého okolí, a že to nějakým svým a pravděpodobně intenzivnějším způsobem vnitřně prožívá. Že si opravdu vše ukládá do podvědomí, hluboce a nekontrolovaně (ze strany mysli) prožívá. Tohle jsem dosud "v hlavě" věděla, četla jsem o tom, přišla jsem si na to logicky již dávno, ale v ten moment jsem to poprvé do své možné míry pochopila a skutečně prožila i srdcem.

Na základě tohoto prožitku jsem si pomalu začala v sobě ještě víc skládat nutnost tvorby jejího prostředí. Došlo mi, s pěknou dávkou tíhy zodpovědnosti, že je na mě a na nás rodičích, jaké životní prostředí a vzory jí vytvoříme a předáme. A to nejen ve smyslu hmotném, tedy věcí, hraček, oblečení, jídla a tak dále. Mnohem více ve smyslu vztahovém, sexuálním, niterném, energetickém, archetypálním... Uvědomila jsem si, jak moc jsme pro ní vzorem do budoucího života. Ukazujeme jí prakricky, jak nakládat s emocemi, se situacemi, s potravou/výživou, věcmi, lidmi, zvířaty... s Životem. Prostě se vším. A to převážně nonverbálně.

V praktickém životě se to u mě promítlo ve všech rovinách a stále tento okamžik ve mě zraje, čerpám z něj, stále objevuji rozměry a situace, ve kterých poznání z něj uplatnit. V podstatě se snažím Kristýnce vytvářet přirozenější prostředí, alespoň do té míry, kterou nám život v městském bytě dovolí. Jako hodně důležité vidím omezení médií v její přítomnosti. Hlavně tedy televize či nevhodných filmů. Jednou jsem někde četla, že Norové přišli na to, že když dítě během usínání poslouchá nebo se kouká na televizi, byť pasivně, promítne se mu to do podvědomí a dítě je pak neklidnější, rozladěnější a já bych dodala: více odpojené samo od sebe. Dalo by se psát hodiny a hodiny o tom, co by se dalo vyladit, ale pro mě je důležité jedno. Zkusit se vcítit do dané, třeba i (nebo hlavně) rutinní situace a zkusit si do míry, do jaké to dokážu, představit, jak to na dítě vedle mě může působit. Co mu daná věc, situace či nálada může předat. A někdy to jsou bolestivá poznání jejichž náprava nebo změna není pro mě úplně jednoduchá. Ale stojí za to, neb tím rostu i já. Nejde mi o to, držet Kristýnku ve "sterilní bublině". Vždy se najdou situace, okamžiky, které neovlivním a je to v pořádku. I to potřebujeme zažít. Spíš jsem udělala sama se sebou závazek převzít na sebe zodpovědnost o udržení co největší duševní čistoty dítěte, které k nám přišlo. Tohle uvědomění, cenný prožitek, je jeden ze střípků, který mi to umožňuje. A zatím se to, zdá se, daří, protože to malé děťátko vedle nás dokáže udžet pozornost na jednu věc, být v klidu a samo se sebou. Nezbývá mi, než říci: Díky :-)