Narození Kristýnky- intimní zpověď

 

 

Bylo půl páté ráno. Úterý 17. února. První den, kdy jsem se cítila na to, abych porodila zcela klidně doma. Celé těhotenství mi někdo hýbal s termínem porodu, dostala jsem dohromady asi pět nebo šest termínů. Poslední výrok zněl, že jsme se sekli o měsíc a doktorka by mě nejraději hnala na vyvolávačky už koncem ledna. Za sebe jsem si pak v tom guláši informací vyhodnotila, že pokud se miminko vyklube na svět od 17. února výše, budu mít klid na duši, že je donošené a připravené. A tak se miminko jalo hned ten den ohlásit poslíčky, které mě vzbudily s větší intenzitou, než jsem byla dosud zvyklá. Děloha mi citelněji trénovala už snad od poloviny těhotenství, ale to byly takové i docela příjemné vlnky. Tohle už bylo jiné. Přidaly se menstruační bolesti v podbřišku a vlny byly delší. Přesto stále snesitelné a vlastně jsem si s nimi trénovala vítání vln a jejich zvládnutí, včetně ulevujících pohybů, pozic a dýchání. Začala jsem je i měřit, jak jsou časté. Partner byl v tu dobu už přednastavený na to, že to může přijít, a tak reagoval na mé nezvyklejší pohyby v posteli. Když mě našel, jak držím tak brzo ráno mobil v ruce, hned se ptal, jestli si poslouchám hudbu, anebo měřím poslíčky. Chvíli mě pozoroval, a pak raději usnul, aby se naspal do zásoby. A dobře udělal.

 

Intenzivnější vlnky chodily ještě i po několika hodinách, a tak jsem napsala porodní babičce Haničce. Aby věděla, že se něco děje, ale nijak jsme ani jedna nestresovala. Já si mezi vlnkami začala naprosto instinktivně připravovat hnízdo. Vydrhla jsem vanu a vůbec celou koupelnu včetně WC od shora dolů. Připravila jsem v kuchyni jídlo, pití k porodu (koupila jsem si bio hroznovou šťávu pro energii), uklidila jsem obývák. Byla potřeba povléct deky, které by se pak daly vyprat, polštář pod povlakem omotat potravinovou fólií a dát pod prostěradlo gauče igelit kvůli krvi. Partner mi ten den ještě skočil pro gymnastický míč, a až když bylo vše připraveno, odvážila jsem se konečně jít do vany a dát si rozhodující koupel. Říká se, že teplá koupel ukáže, zda je to už k porodu či ne. U mě měla ten efekt, že mi kontrakce oddálila asi na 45 minut až hodinu a půl. A tak jsem pak už jen čekala, jestli je to planý poplach, anebo jestli to pojede dál. Partner zůstal pro jistotu odpoledne doma a pracoval z kuchyně. Já se ještě odpoledne prospala, pořádně najedla a do večera prošla sem tam vlka. Na večer se to začalo zintenzivňovat. Budoucí tatínek se probral z fotící letargie a chtěl mě na poslední chvíli fotit. Tak jsme nafotili pár foteček s „mým břichákem“ a mezi tím už to začalo nabírat menších rozestupů. Stále to ale bylo hezky zvladatelné. Za celou dobu mi nepřišla ani jedna myšlenka na porodnici, anebo že je něco špatně.

 

S porodní bábou jsme byly v kontaktu, ale necítila jsem potřebu, aby k nám jezdila. Vyhovovalo mi být si sama doma s mažem a Babetkou a prožívat si to v intimitě. Hezky jsem se učesala a měla jsem potřebu mít na krku šňůru říčních perel. Prostě být hezká na přivítanou. Tak kolem desáté jsem si uvědomila, že mě přepadl vnitřní strach. Odrazil se i do porodní báby Haničky, měla jsem pocit, že jí tam nechci. Naštěstí jsem měla klid na to, abych se podívala do sebe, odkud vítr vane. Objevila jsem, že jsem si do ní projektovala strach ze změny a budoucnosti. Věděla jsem, že když přijede, půjde už do tuhého a BUDU FAKT RODIT! Čímž se mi změní celý život, už nebudu rozhodovat sama za sebe a maximálně tak za psa, ale bude tady i další človíček, kterého vlastně moc neznám a vůbec nevím, jestli budu schopná ho milovat, přivítat, postarat se o něj... jaké to vlastně celé bude. Pak jsem pochopila, že se tam přidává i strach miminka, taky si prožívalo přípravu na přechod a najednou jsem cítila, že ten strach musím rozpustit, vlastně úplně pustit ven a uklidnit se, aby se mohlo uklidnit i miminko, abych mu mohla být partnerem, průvodcem i oporou. I když se na tom celém podílelo velmi aktivně, potřebovalo cítit, že to všichni spolu zvládneme. A taky jsem potřebovala ujistit sama sebe, že to zvládnu. Že se stačí jen napojit na proudy, které jsou za tím vším. Na ty samé, které byly i za celým těhotenstvím a jsou vlastně za vším. Objala jsem sama sebe, postavila se uvnitř sebe proti slunci a dodala si sebedůvěry. Taky pomohlo vidět sebe s miminkem v náručí. A tak jsem to ze sebe pustila a v tu chvíli mi Hanka napsala sms s otázkou, jak to vypadá, že by případně šla spát. A tak jsem jí zavolala a poprosila, jestli by přijela a poslechla ozvy miminka a zkontrolovala jeho polohu. To bylo kolem půlnoci.

 

Hanička přijela do půl hodinky. Partner se o ní postaral, popovídali jsme si a mezi tím se mi vlny zase rozestoupily na tři minuty. A tak jsem se šla zašít a koncentrovat do koupelny do teplé vody s hudbou lakotského indiána a Maoka, která měla v sobě zakomponované zvuky ohně, vody, větru, deště, prostě toho, co mě připojovalo k přírodě blíž. Byla jsem v takovém stavu, že jsem i cítila vůni země po dešti jako bych stála v lese nebo na zápraží domu s vonící zahradou. V koupelně hořely jen svíčky, bylo to krásně intimní a klidné místo. Hanka šla spát k nám do ložnice a taťka si udělal fakýrské lůžko v koupelně u mě a hodinku se prospal. Pak už jsem ho potřebovala. Partner byl celou dobu opravdu přítomný, připravený plnit všechna má přání a potřeby. Masíroval mě, podával mi pití, bubnoval mi, vykouřil byt smrkovou pryskyřicí, větral, no prostě všechno, co bylo potřeba, a co cítil on jako fajn, aby bylo uděláno. Babetka byla celou dobu klidná a „uklizená“ v pelíšku. Hanku od začátku miluje, a tak nebyl žádný problém ani v tomhle směru.

 

Kolem třetí ráno už jsem si potřebovala u vln i vydávat zvuky. Začalo to být zase o něco intenzivnější. Začala odcházet hlenová zátka. Překvapilo mě, kolik toho odešlo, ale věděla jsem, že to je v pořádku. Kolem čtvrté ráno už jsem si musela u vln i pomoct hlasem. Už mi nepomáhala poloha na boku v leže a ani moc kroužení boky, musela jsem se o něco opírat a být ideálně na zemi. Pomáhalo, když mi partner tlačil na bedra, pak se bolest přehoupla dopředu. Naštěstí jsem nic jako křížové bolesti neměla. Cítila jsem tlaky spíš jakoby v kruhu a spíše vepředu. To už jsme se rozhodli vzbudit Hanku. Cítila jsem potřebu, aby se podívala, jestli se otevírám. Věděla jsem, že je maličká hodně dole, což byla posledních pět týdnů před porodem, takže nalehlá byla. Jen jestli už může dolů? Byla jsem otevřená „na osm“. Hanka mě povzbudila, že už to může být klidně za půl hodinky. To mi vehnalo slzy do očí a radovali jsme se. No, pak jsem pochopila, že to byl lišácký trik, jak mě motivovat, ale zabral, Hani :-) Šla jsem se tedy znovu zašít do koupelny. Všimla jsem si, že nějak jinak voní můj pot, a tak jsem se omyla. Normálně se nepotím, tak jsem měla potřebu to smýt.

 

Ve vaně jsem si promlouvala s miminkem. Ve smyslu, chce-li už přijít, že jsem připravená, že se můžu otevřít. A představovala jsem si u toho, jak jdu po zlatém paprsku vstříc Duši dítěte, která šla proti mně, a jak pak stojím s miminkem v náručí. Pomohlo to a maličká se začala sunout porodními cestami dolů. Šlo to pomaleji, ale přeci. Po pár vlnách jsem si už nahmatala uvnitř hlavičku. Byla hezky hladká a pevná. Měla jsem radost, že už to je blízko a najednou RUP! A něco ze mě vylétlo. V tu chvíli jsem to vnímala jako by ze mě vyjel nějaký malý zárodek. Ptala jsem se s vytřeštěnýma očima, co to bylo? A Hanka s velkým klidem odvětila, že pokud ženy takhle vykulí oči, praskla plodová voda. Což se ve vaně jinak nepozná, pokud je čirá. A bylo to tak. Ta hladká a pevná hlavička byly vlastně napnuté porodní vaky. Když jsem si pak nahmatala už tu skutečnou Kristýnčinu hlavičku, neřekla bych, že to je hlavička. Byla měkká a hebká na omak.

 

Na konečnou fázi jsem vylezla z vany ven. To už jsem si přišla trochu hlučnější, přesto jsem prý byla stále potichu. No, sousedi nezvonili, tak to bylo asi v rámci snesitelnosti :-) Kromě mě byly v okolí slyšet ještě hlasy a zvuky obyvatel bytovky, kteří chystali sebe do práce a děti do školky a z venku byl slyšet zpěv kosů. V okně svítila svíčka. Zkusila jsem si sednout na záchod (máme ho přímo v koupelně), jestli mi to nepomůže ve vytlačování. V těhotenství jsem na záchodě trénovala jemné vypuzování miminka prodýcháváním při stolici, a tak jsem si říkala, jak to bude fajn pozice a nakonec byla pro mě nejhorší. Tak mě to tam bolelo, že jsem pak ještě tři dny po porodu záchod nesnášela. Při jedné vlně jsem dokonce urvala víko záchodu a odhodila ho před sebe :-) A tak jsem po třech vlnách slezla a šla si najít lepší pozici. Nakonec mi vyhovovala poloha, ve které patner seděl na hraně vany a já byla do něj pověšená lokty, zády k němu a s nohama směrem k Hance. Alespoň dobře viděla a mě dělalo dobře, že jsem si mohla podepřít konečník o měkký polštář pode mnou. V téhle pozici už jsem potřebovala silně tlačit. Ale řídila jsem si to. Pouštěla jsem miminko po kouskách, i když to znamenalo zůstat na několikrát s nataženou hrází a vším, co hlavičku obepínalo. Jakmile se hlavička začala zřetelně ukazovat, začali mě partner s Hankou povzbuzovat. Tatínek měl velkou radost a smál se, že už to je blízko a Hanka mi opakovala, že jsem šikovná, že jí pouštím takhle pomalu, že si hráz zvykne a stihne se rozvinout. Nepočítala jsem, na kolikrát jsem maličkou vytlačovala, od doby, kdy nalehla na hráz, ale tuším, že jsem jí vytlačila celou ven až tak na po sedmé (?). Musela jsem se ještě při tom odhodlat Kristýnku vůbec pustit. Věděla jsem, že jsem dole hodně úzká.U poslední kontrakce jsem to jednoduše pustila, ať se děje, co se děje a za mohutného tlaku a zařvání vyklouzla ven :-) Měla hlavičku podepřenou ručičkou, jako malý mudrc. Hanka jí chytla a okamžitě jí dala na mě. Chvilku plakala, na bříšku jakoby zachrupla a pak se začala hýbat a vykašlávat. Nechala jsem si jí na břiše a nechala jí, ať si najde prs a bradavku. Dokráčela si k levé bradavce a snažila se k ní přisát. Úplně si necucla, ale měla bradavku v pusince a žužlala jí. Po prvním přičichnutí k hlavičce voněla Kristýnka, k mému překvapení, stejně, jako můj pot během porodu. Cítila jsem její pach i z mé moči a z mého potu. Voněly tak i mé prsy. Ještě několik dní po porodu byl téhle vůně plný byt. Je to jeden velký hormonální zázrak. Naprostá synchronicita.

 

Nebyli jsme si do konce těhotenství stoprocentně jistí pohlavím, a tak jsem po čtvrt hodině zašátrala pod osuškou, do které bylo miminko zachumlané, kdo že k nám vlastně přišel. Bylo tam „kávové zrnko“, a tak bylo jasné, že to bude „naše“ Kristýnka. Narodila se 18.února v 6.55 ráno, u pračky a na nov. Později jsem se dozvěděla, že v Indii byl tuto noc velký svátek pána Shivy. Slavila se noc plná zázraků. Jméno Kristýna k nám přišlo ve snu. Sama si ho vybrala, a tak to respektujeme a přijali jsme ho za její. Kromě jiného hezky ladí k mým Kristovým létům a mé vnitřní víře.

 

Placenta se pustila po pár minutách. Pupečník tepal taktéž pár minut. I když, já si to tolik nepamatuji. V poloze, ve které jsem byla, jí nešlo vytlačit, a tak jsem si dřepla a vytlačila jí ven. Byla spíš plošší a větší. Hanka zkontrolovala, zda tam něco nezůstalo, kontrolovala i vaky a pupečník. Placentu jsme maličké ještě ponechali a nestříhali jsme pupečník. Dali jsme jí do cedníku a misky se záměrem, že jí Kristýnce ponecháme do druhého dne, aby se s ní rozloučila a plynule a s pocitem bezpečí přešla na výživu z prsu. Novopečený tatínek připravil s Hankou koktejl z borůvek, jahod a kouskem placenty na posilněnou a pár kousíčků uštípl na výrobu tinktury a esence. Bohužel, náš záměr nechat placentu u maličké celý den nevyšel, protože jsme museli jet neplánovaně k pediatričce do ordinace. Domluvená pediatrička, která by přišla na kontrolu k miminku domů byla na dovolené, a tak jsme to řešili její zástupkyní, která takhle na rychlo nebyla ochotná přijet. A tak měla Kristýnka placentu u sebe do půl třetí. Museli jsme najít na internetu, jak ošetřit pupečník, aby se malé udělal pupíček jak má. Tatínek vysterilizoval ozdobné nůžtičky s pávem, a pak jí pupečník přestřihl a podvázal provázkem. Nůžtičky jsou teď pro nás malá svátost. Pupečník jsme ustřihli a usušili ve tvaru srdíčka na památku. Placentu jsme schovali do mrazáku. Až bude ten správný čas a počasí, odevzdáme jí s díky Matce Zemi.

 

Když jsem si pak zpětně procházela celý porod a to, jak se udál, uzavřela jsem si to v sobě s hřejivým pocitem, že bych na něm nic neměnila. Sice jsem měla představy, jak budu rodit do porodního bazénku v obýváku s hudbou nahlas, ale nakonec jsem všechny své představy pustila a nechala to běžet, jak jsem to cítila, a jak to přišlo. Bazének byl v době porodu nakonec u jiné maminky v očekávání, která měla termín dřív než já a nakonec přenášela. Nevadí, tuším, že malá se chtěla narodit na suchu. Vždyť přišla ještě v době Vodnáře a v prvku vzduchu. Z těhotenství jsem si přinesla pár ponaučení, i v šestinedělí je co řešit, ale porod byl prostě za daných okolností ideální pro mě a doufám, že i pro tu malou bytůstku ležící teď vedle mě v posteli. A tak můžu jen děkovat partnerovi, bez kterého bych to doma nezvládla. Za to, že se tomu vůbec otevřel, šel do toho se mnou, a že mi věřil. Takový zážitek s mužem jen ženu utvrdí, že to je ten pravý partner do života. A samozřejmě patří velký dík Hance, která mi poskytla bezpečí. Cítila jsem se s ní opravdu dobře a poznámky k průběhu byly profesionální. Neměla jsem pocit risku. Naopak, velké podpory a pochopení pro mou citlivou náturu a potřebu klidu a jemnosti. Děkuji všem, kteří na nás mysleli a Všemu, za to, že se to událo. Za to, že jsem našla v sobě sílu zrealizovat to, co považuji pro příchod člověka za nejdůležitější: příjemné a vědomější početí, po většinou klidné a vědomější těhotenství a klidný, příjemný a nenásilný porod s intimním dojezdem v šestinedělí....