- intimní zpověď

 

Bylo půl páté ráno. Úterý 17. února. První den, kdy jsem cítila vnitřní sílu na to, abych porodila zcela klidně doma. Celé těhotenství mi někdo hýbal s termínem porodu. Dostala jsem od lékařů dohromady asi pět nebo šest termínů, kdy porodím. To bylo stresující. Poslední výrok na kontrole u doktorky zněl, že jsme se všichni spletli o měsíc a doktorka mě hnala na vyvolání porodu už koncem ledna. To mě hodně rozhodilo, slzy se mi kutálely po tváři už v ordinaci a zároveň jsem naprosto ztratila důvěru v mou gynekoložku. Vystrašila mě takhle jen prototo, že jsem v osmém měsící prodělala ledvinovou koliku. Mimochodem díky jejímu zanedbání. Nechala mě chodit po světě s velkým nálezem bakterií v moči bez léčby. Nezavolali, jak to obvykle při pozitivním nálezu dělají. Způsobilo mi to sedm nocí skutečně velkých bolestí (netušila jsem, že jde bolest od ledvin a přisuzovala jsem to roztahování šlach a vazů) a až do porodu mi bolesti rozbouřily dělohu tak, že jsem nemohla ani vyluxovat, často ani stát u vaření. K této lékařce jsem už nikdy nešla. K žádnému doktorovi jsem až do porodu nešla. Pouze ke své porodní asistentce na poslech ozev miminka a kontrolu glukózy v moči.

 

Věděla jsem, kdy jsme dítě počali. Snažila jsem se uklidnit, pár dní na porod vůbec nemyslet a po té jsem si v sobě vyhodnotila, že pokud se miminko vyklube na svět od 17. února výše, budu mít klid na duši, že je donošené a připravené. Výstup velkého ultrazvuku z 20. týdne těhotenství z genetického centra odhadoval termín porodu na 18. února.

 

Miminko vycítilo můj klid a připravenost a jalo se hned ten den ohlásit poslíčky, které mě vzbudily s větší intenzitou, než jsem byla dosud zvyklá. Děloha mi citelněji trénovala už snad od poloviny těhotenství, ale to byly takové i docela příjemné vlnky. Tohle už bylo jiné. Přidaly se bolesti v podbřišku podobné těm menstruačním a vlny byly delší. Přesto stále snesitelné a vlastně jsem si s nimi trénovala vítání vln a jejich zvládnutí, včetně ulevujících pohybů, pozic a dýchání. Začala jsem je i měřit. Partner byl v tu dobu už přednastavený, že to může brzy přijít, a tak reagoval na mé nezvyklejší pohyby v posteli. Když mě našel, jak držím tak brzo ráno mobil v ruce, hned se ptal, jestli si poslouchám hudbu, anebo měřím poslíčky. Chvíli mě pozoroval, a pak zase usnul, aby se naspal do zásoby. A dobře udělal.

 

Intenzivnější vlnky přicházely ještě i po několika hodinách, a tak jsem napsala porodní bábě. Aby věděla, že se něco děje, ale nijak jsme se ani jedna nestresovala. Já si mezi vlnkami začala naprosto instinktivně připravovat hnízdo. Vydrhla jsem vanu a vůbec celou koupelnu včetně WC od shora dolů. Připravila jsem v kuchyni jídlo, pití k porodu (koupila jsem si bio hroznovou šťávu pro energii), uklidila jsem obývák. Byla potřeba povléct deky, které by se pak daly vyprat, polštář pod povlakem omotat potravinovou fólií a dát pod prostěradlo gauče igelit kvůli krvi. Partner mi ten den ještě skočil pro gymnastický míč, a až když bylo vše připraveno, odvážila jsem se konečně jít do vany a dát si rozhodující koupel. Říká se, že teplá koupel ukáže, zda je tělo nachystané k porodu či ne. U mě měla ten efekt, že mi kontrakce oddálila asi na 45 minut až hodinu a půl. A tak jsem pak už jen čekala, jestli je to planý poplach, anebo jestli budou poslíčci přicházet dál. Bronchitida, která se u mě rozvinula před týdnem, ustoupila naprosto do pozadí.

 

Partner zůstal pro jistotu odpoledne doma a pracoval vzdáleně na notebooku v kuchyni. Já se ještě odpoledne prospala, pořádně najedla a do večera prošla sem tam vlka. Na večer se to začalo zintenzivňovat. Budoucí tatínek se probral z fotící letargie a chtěl mě na poslední chvíli fotit. Tak jsme nafotili pár foteček s „mým břichákem“ a mezi tím už začaly kontrakce nabírat menších rozestupů. Stále to ale bylo hezky zvladatelné.

 

Za celou dobu mi nepřišla ani jedna myšlenka na porodnici, anebo že je něco špatně. Nechala jsem tedy běžet porod doma.

 

S porodní bábou jsme byly v kontaktu, ale necítila jsem potřebu, aby k nám jezdila. Vyhovovalo mi být si sama doma s mužem a Babetkou a prožívat si to v intimitě. Hezky jsem se učesala a měla jsem potřebu mít na krku šňůru říčních perel. Prostě být hezká na přivítanou.

 

Kolem desáte včer jsem si uvědomila, že mě přepadl velký vnitřní strach. Promítl se i do porodní báby. Měla jsem pocit, že jí tam nechci. Naštěstí jsem měla klid na to, abych se podívala do sebe, co se děje. Objevila jsem, že jsem si do ní projikovala strach ze životní změny a budoucnosti. Věděla jsem, že když porodní bába přijede, půjde do tuhého a BUDU UŽ RODIT! Čímž se mi změní celý život! Už nebudu rozhodovat sama za sebe a maximálně tak za psa, ale bude tady i další človíček, kterého vlastně moc neznám a vůbec nevím, jestli budu schopná ho milovat, přivítat, postarat se o něj... Jaké to vlastně celé bude? Pak jsem pochopila, že se tam přidává i strach miminka. Prožívalo si přípravu na přechod, svojí perinatální porodní fázi. Cítila jsem, že strach musím rozpustit, úplně pustit ven a uklidnit se, aby se mohlo uklidnit i miminko. Abych mu mohla být partnerem, průvodcem i oporou na cestě porodními kanály. I když se na tom celém miminko podílelo velmi aktivně, potřebovalo cítit, že to všichni spolu zvládneme. A taky jsem potřebovala ujistit sama sebe, že to zvládnu. Postarat se o sebe. Přijmout, že se stačí napojit na proudy, které jsou za vším živým, rodícím se a umírajícím a nechat tělo rodit. Dost pravděpodobně se k tomu připojil i strach nastávajího tatínka. Nedával ho najevo, čímž mi pomáhal, přesto byl přítomný.

 

Objala jsem sama sebe, postavila se uvnitř sebe proti slunci a dodala si sebedůvěry. Představila jsem si sebe s miminkem v náručí. A všechen strach jsem ze sebe pustila...

 

V tu chvíli mi porodní bába napsala sms s otázkou, jak to vypadá, že by případně šla spát. Zavolala jsem jí a poprosila, jestli by přijela, poslechla ozvy miminka a zkontrolovala jeho polohu. To bylo kolem půlnoci.

 

Asistentka přijela do půl hodiny. Muž se o ní postaral, popovídali jsme si a mezi tím se mi vlny zase rozestoupily na tři minuty. Jsem citlivá, přítomnost kohokoliv mi porod zpomalí. Šla jsem se tedy radši koncentrovat do koupelny do vany a teplé vody. Nechala jsem se houpat hudbou lakotského indiána a Maoka, která měla v sobě zakomponované zvuky ohně, vody, větru, deště, prostě toho, co mě připojovalo k přírodě blíž. Byla jsem v takovém stavu, že jsem cítila vůni země po dešti. Jako bych stála v lese a cítila jehličí a houby, nebo na zápraží domu s vonící zahradou. V koupelně hořely jen svíčky, dotvářely příjemné, intimní a klidné místo.

 

Porodní bába šla spát k nám do ložnice a taťka si udělal fakýrské lůžko u mě v koupelně. Hodinku se prospal. Pak už jsem ho potřebovala. Partner byl celou dobu opravdu přítomný, připravený plnit všechna má přání a potřeby. Masíroval mě, podával mi pití, bubnoval mi, vykouřil byt smrkovou pryskyřicí, větral, no prostě všechno, co bylo potřeba, a co cítil on jako fajn, aby bylo uděláno. Babetka, naše fenka, byla celou dobu klidná a spala v pelíšku.

 

Kolem třetí ráno jsem už potřebovala u vln projevovat bolest. Přicházela o něco intenzivnější fáze. Pomalu odcházela hlenová zátka. Překvapilo mě, kolik hlenu odešlo, ale věděla jsem, že to je v pořádku. Kolem čtvrté ráno jsem si musela začít u vln pomáhat hlasem. Už mi nepomáhala poloha na boku, v leže a ani moc kroužení boky, musela jsem se o něco opírat a být ideálně na zemi. Pomáhalo, když mi partner tlačil na bedra, pak se bolest přehoupla z kříže dopředu. Naštěstí jsem intenzivní křížové bolesti neměla. Cítila jsem tlaky spíš jakoby v kruhu a spíše vepředu. S větší intenzitou bolesti jsme se rozhodli vzbudit asistentku. Potřebovala jsem, aby vyšetřila, jestli se otevírám. Věděla jsem, že miminko je sestouplé dole. Bylo připravené ke startu posledních pět týdnů před porodem, takže nalehlé bylo. Jen jestli už může do kanálu? Byla jsem otevřená „na osm“. Porodní bába mě povzbuzovala a sdělila nám, že tu může být mimnko s námi klidně za půl hodinky. To mi vehnalo slzy do očí a radovali jsme se. Později jsem pochopila, že to byl lišácký trik, jak mě motivovat, ale zabral :-) Šla jsem se tedy znovu koncentrovat do koupelny. Voda je pro mě všelék. Všimla jsem si, že nějak jinak voní můj pot, a tak jsem se omyla. Normálně se nepotím, překvapilo mě to.

 

Ve vaně jsem si promlouvala s miminkem. Ve smyslu, chce-li už přijít, že jsem připravená, můžu se otevřít. Jsem připravená. Představovala jsem si, jak jdu po zlatém paprsku vstříc Duši dítěte, která šla proti mně. Vize končila obrazem, ve kterém stojím s miminkem v náručí. Pomohlo to a maličká se začala sunout porodními cestami dolů. Šlo to pomaleji, ale přeci. Po pár vlnách jsem si už nahmatala uvnitř hlavičku. Byla hezky hladká a pevná. Měla jsem radost, bylo to blízko a najednou RUP! A něco ze mě vylétlo. V tu chvíli jsem to vnímala jako by ze mě vyjel nějaký malý zárodek. Ptala jsem se s vytřeštěnýma očima, co to bylo? A Hanka s velkým klidem odvětila, že pokud ženy takhle vykulí oči, praskla plodová voda. Což se ve vaně jinak nepozná, pokud je čirá. A bylo to tak. Ta hladká a pevná hlavička byly vlastně napnuté porodní vaky. Když jsem si pak nahmatala už tu skutečnou Kristýnčinu hlavičku, neřekla bych, že to je hlavička. Byla měkká a hebká na omak.

 

Na konečnou fázi jsem vylezla z vany ven. To už jsem si přišla trochu hlučnější, přesto jsem prý byla stále potichu. Sousedi nezvonili, tak to bylo asi v rámci snesitelnosti :-) Kromě mě byly v okolí slyšet ještě hlasy a zvuky obyvatel bytovky, kteří chystali sebe do práce a děti do školky a z venku byl slyšet zpěv kosů. V okně svítila svíčka. Zkusila jsem si sednout na záchod (máme ho přímo v koupelně), jestli mi to nepomůže ve vytlačování. V těhotenství jsem na záchodě trénovala jemné vypuzování miminka prodýcháváním při vypuzování stolice, a tak jsem si říkala, jak to bude fajn pozice a nakonec byla pro mě nejhorší. Tak mě to tam bolelo, že jsem pak ještě tři dny po porodu záchod nesnášela. Při jedné vlně jsem dokonce urvala víko záchodu a odhodila ho před sebe :-) A tak jsem po třech vlnách slezla a šla si najít lepší pozici. Nakonec mi vyhovovala poloha, ve které patner seděl na hraně vany a já byla do něj pověšená lokty, zády k němu a s nohama směrem k asistentce. Alespoň dobře viděla a mě dělalo dobře, že jsem si mohla podepřít konečník o měkký polštář pode mnou. V téhle pozici už jsem potřebovala silně tlačit. Ale řídila jsem si to. Pouštěla jsem miminko po kouskách, i když to znamenalo zůstat na několikrát s nataženou hrází a vším, co hlavičku obepínalo. Jakmile se hlavička začala zřetelně ukazovat, začali mě partner s bábou povzbuzovat. Tatínek měl velkou radost a smál se, že už to je blízko a bába mi opakovala, že jsem šikovná, že jí pouštím takhle pomalu, že si hráz zvykne a stihne se rozvinout. Nepočítala jsem, na kolikrát jsem miminko vytlačovala, od doby, kdy nalehla na hráz, ale tuším, že jsem ho vytlačila celé ven až tak na po sedmé (?). Musela jsem se odhodlat Kristýnku vůbec pustit. Věděla jsem, že jsem dole hodně úzká. U poslední kontrakce jsem to jednoduše pustila, ať se děje, co se děje, klidně ať umřu a za mohutného tlaku a zařvání vyklouzlo miminečko ven :-) Mělo hlavičku podepřenou ručičkou, jako malý mudrc. Proto to šlo pomaleji. Asistentka ho chytla a okamžitě ho dala na mě. Chvilku plakalo, na mém bříšku na chvilku usnulo a pak se začalo hýbat a vykašlávat. Nechala jsem si ho na břiše a nechala ho, ať si najde prso a bradavku samo. Dokráčelo si k levé bradavce a snažilo se k ní přisát. Úplně si necuclo, ale měla bradavku v pusince a žužlalo jí. Po nalezení bradavky kráčející reflex pominul. Cíl byl dosažen :-)

 

Po prvním přičichnutí k hlavičce vonělo miminko, k mému překvapení, stejně, jako můj pot během porodu. Cítila jsem jeho pach i z mé moči a z mého potu. Voněly tak i má prsa. Ještě několik dní po porodu byl téhle vůně plný byt. Je to jeden velký hormonální zázrak. Naprostá synchronicita.

 

Nebyli jsme si do konce těhotenství stoprocentně jistí pohlavím, a tak jsem po čtvrt hodině zašátrala pod osuškou, do které bylo miminko zachumlané, kdo že k nám vlastně přišel. Bylo tam „kávové zrnko“, a tak bylo jasné, že to bude „naše“ Kristýnka. Narodila se 18.února v 6.55 ráno, v koupelně u pračky a na nov. Později jsem se dozvěděla, že v Indii byl tuto noc velký svátek pána Shivy. Slavila se noc plná zázraků. Jméno Kristýna k nám přišlo ve snu. Sama si ho vybrala, a tak ho respektujeme a přijali jsme ho za její. Kromě jiného hezky ladí k mým Kristovým létům v době narození Kristý a mému vnitřnímu poznání.

 

Placenta se pustila po pár minutách. Pupečník tepal taktéž pár minut. I když, já si to tolik nepamatuji. V poloze, ve které jsem byla, jí nešlo vytlačit, a tak jsem si dřepla a vytlačila jí ven. Byla spíš plošší a větší. Porodní bába zkontrolovala, zda je placenta celá a zda nezůstalo něco uvnitř. Kontrolovala i vaky a pupečník. Placentu jsme maličké ještě ponechali a pupečník jsme po dotepání neodstřihli. Dali jsme jí do cedníku a misky se záměrem, že jí Kristýnce ponecháme do druhého dne, aby se s ní rozloučila, mohla dočerpat krev z placenty a plynule a s pocitem bezpečí přešla na výživu z prsu. Novopečený tatínek s porodní bábou připravili koktejl z borůvek, jahod a kouskem placenty na posilněnou a pár kousíčků tatínek uštípl na výrobu tinktury a esence.

 

Bohužel, náš záměr nechat placentu u maličké celý den nevyšel, protože jsme museli jet neplánovaně do ordinace k pediatričce. Domluvená pediatrička, která by přišla k miminku na kontrolu domů, byla na dovolené, a tak jsme oslovili její zástupkyni, která takhle na rychlo nebyla ochotná přijet. A tak měla Kristýnka placentu u sebe alespoň do půl třetí odpoledne. Abychom zjistili, jak ošetřit pupečník, museli jsme hledat na internetu. Tatínek pak vysterilizoval ozdobné nůžtičky s pávem, a pupečník přestřihl a podvázal provázkem. Nůžtičky jsou teď pro nás malá svátost :-) Pupečník jsme ustřihli a usušili ve tvaru srdíčka na památku. Placentu jsme schovali do mrazáku. Až bude ten správný čas a počasí, odevzdáme jí s díky Matce Zemi.

 

Když jsem si zpětně procházela celý porod a to, jak se udál, uzavřela jsem si v sobě s hřejivým pocitem, že bych na něm nic neměnila. Sice jsem měla představy, jak budu rodit do porodního bazénku v obýváku s hudbou nahlas, ale nakonec jsem všechny své představy pustila a nechala to běžet, jak jsem to cítila, a jak to přišlo. Bazének byl v době porodu nakonec u jiné maminky v očekávání, která měla termín dřív než já a nakonec přenášela. Nevadí, tuším, že se malá chtěla narodit na suchu. Vždyť přišla ještě v době Vodnáře a v prvku vzduchu. Z těhotenství jsem si přinesla pár ponaučení, i v šestinedělí je co řešit, ale porod byl prostě za daných okolností ideální pro mě a věřím, že i pro tu malou bytůstku.

 

A tak můžu jen děkovat partnerovi, bez kterého bych to doma nezvládla, za to, že se tomu vůbec otevřel, šel do toho se mnou, a že mi věřil. Takový zážitek s mužem jen ženu utvrdí, že to je ten pravý partner do života. A samozřejmě patří velký dík Hance, která mi poskytla bezpečí. Cítila jsem se s ní opravdu dobře a poznámky k průběhu byly profesionální. Neměla jsem pocit risku. Naopak, velké podpory a pochopení pro mou citlivou náturu a potřebu klidu a jemnosti. Děkuji všem, kteří na nás mysleli a Všemu, za to, že se to událo. Za to, že jsem našla v sobě sílu zrealizovat to, co považuji pro příchod člověka za nejdůležitější: příjemné a vědomější početí, po většinou klidné a vědomější těhotenství a klidný, příjemný a nenásilný porod s intimním dojezdem v šestinedělí....