Moudrost raného dětství

 

Jednoho dne, hned po ránu, jsem se začetla do knihy Moudrost raného dětství, kterou jsem v těhotenství musela mít v mé knihovničce. Listovala jsem v ní kvůli kamarádce. Chystala se svou dvouletou dcerku odpojit od prsa přes den i v noci, prostě definitivně. Kvůli dalšímu miminku. Kojení jí hodně vyčerpávalo. Kniha byla pro mě inspirací v pochopení, že dětský pláč je stejnou potřebou jako třeba mazlení nebo potrava. A tak jsem si onoho rána přečetla kapitolu o odstavu s vírou, že zde najdu pro kamarádku nějaký „vychytaný postup“.

 

V kapitole jsem se dočetla o kontrolních mechanismech, která si miminka dělají, aby se uklidnila, místo aby se pořádně vyplakala. Toto téma se line celou knihou a u odstavu nemohly mechanismy chybět. Autorka v knize nabízí řízené vyplakávání miminek během dne a hlavně před nočním spánkem, aby se z miminka vyplavily všechny nahromaděné stresy z nových situací, podnětů či vzpomínek. V tu chvíli ve mně něco dloublo a říkala jsem si: „Aha, vždyť Kristýnka téměř nebrečí. To si určitě stresy a nepohodu ukládá hlouběji do těla a mysli, a pak z toho bude v budoucnu problém.“ Začala jsem jí podezřívat, že když je tak klidná a neplačtivá, že se určitě neumí nebo bojí nějak projevit. Já jsem přeci na tom podobně. Taky neumím moc projevovat v danou chvíli své emoce a někdy je vyplavím až později.

 

A začal pokusný den, kdy jsem se jala s malou praktikovat řízené vyplakávání před spánkem, denním i nočním, s vírou, že jí tím pomůžu a uzdravím její jistě strádající duši, která začala používat prso jako kontrolní mechanismus a propadla tím závislosti uklidňování mlíčkem u prsa (čímž jí zadělávám minimálně na poruchy příjmu potravy v pubertě a dospělosti, a tak dále).

 

Nutno dodat, že Kristýnce bylo v tu dobu osm a půl měsíce. Ještě si potřebovala přes den několikrát lehnout a spinkat. Vzala jsem jí tedy do postele, když jsem viděla, že se žmoulá a je unavená a začalo řízené vyplavování emocí. Kristýnka se ráda před spaním kojí v mé náruči, kde i usne a já jí pak přendám do postele, kde se sama dospí. A tak jsem jí vzala do náruče, nakojila, a když se odpojila s tím, že trochu natahovala do pláče, místo, abych jí uklidnila prsem (chápej, to byl onen kontrolní mechanismus- zacpání pusinky a spontánního výlevu emocí prsem/jídlem), nechala jsem jí plakat a plakat a u toho jí říkala, ať si hezky uleví, že to potřebuje. Kristýnka mi pak sama usnula v náručí, uplakaná a unavená. Po probuzení byla zase usměvavá, a tak jsem si říkala, jak to dělám dobře. Tohle jsem opakovala celý den. Měla jsem u toho zvláštně rozvibrovaný pocit, cítila jsem se celkově mimo. Říkala jsem si, že to bude tím ustáváním pláče, neb na to nejsem moc zvyklá a stojí mě to docela dost sil, abych se udržela v klidu.

 

Pak přišlo uspávání před hlavním nočním spánkem. I ten proběhl v pobreku a usínání mimo prso v náručí. Ovšem zlom nastal po probuzení, které mívá Kristýnka večer tak do hodiny po usnutí. Nemohla jsem jí v náručí vůbec uklidnit a plakala a plakala. Naprosto zoufale. Přímo křičela a zalykala se pláčem. Plakala jsem s ní. V tomto bodu autorka zdůrazňuje, jak musíme vydržet (i několik dnů). Jenže malá byla tak zoufalá, že už jsem jí neudržela ani na sobě. Prohýbala se a sedala si. Když už vydržela v leže, neustále se obracela k prsu. Musela jsem během toho někam odběhnout a dodnes vidím úplně živě obraz, kdy jsem přišla zpět do ložnice. Kristýnka sedí na posteli, úplně uvzlykaná, s červenými fleky na obličeji a úplně ubrečenými očky. Koukala na mě smutně. Ještě chvíli jsem jí nechala u sebe plakat a začala jsem jí říkat, jak je to pro její dobro, že se tím krásně vyčistí, že to potřebuje, a že se omlouvám, že jsem na to nepřišla dřív. Ona se na mě tak podívala. Něco v tom smyslu jako: „Co to tu plácáš? Mě je dobře. Jsi úplně mimo!“ Tenhle pohled a neustávající pláč opět obnažili mé srdce a já si řekla, že jí dám prso na uklidněnou, že na to jednoduše nemám. Když malá po uklidnění sála, uvědomila jsem si, jak to je vlastně celé umělé. Že si tady hraji na terapeuta své dcery z obavy, zda něco nekazím a na základě cizí domněnky a postupu/návodu. Jednoduše, že jsem opravdu mimo, a že na podobné věci nemám srdce. V tu chvíli mi vlastně nepřišel tak velký rozdíl mezi tím, jestli dceru nechám vyplakat samotnou v postýlce za zavřenými dveřmi (aby dala pokoj a uklidnila se), anebo u mě v náručí bez možnosti uklidnit se kontaktem s prsem, tedy hlouběji a niterněji se mnou.

 

Byla to pro mě velká zkušenost a doslova mě vyléčila z přejímání cizích postupů, návodů, rad a vhledů do výchovy dítěte. Vrátila jsem se opět k tomu svému, tedy k nám. Od porodu jsem si vše dělala po svém. Domácí porod a intimita a vlastně i osamocenost v dané situaci mě vedla k tomu, abych se nechala Kristýnkou vést. Po nějaké radě jsem sáhla, když jsem si nevěděla rady a stejně jsem si to pak často předělala tak, jak to vyhovovalo nám. Tohle byl pro mě zajímavý „úlet“, který se vyvinul z mých strachů, zda je vše v pořádku. Možná i proto, že miminka kolem nás obecně víc pláčou nebo se vztekají. Když si to teď s psaním znova rozebírám, vlastně byl ve mně strach, jestli se Kristýnka dokáže dostatečně projevit, a zda jí dostatečně čtu a vnímám. Je to pro mě moc důležité. Když byla úplně čerstvoučká, pomáhalo nám nechat jí plakat bez odvádění pozornosti. Do čtvrtého měsíce to pro nás mělo určitě velký význam. Ale později už ne, protože už potřebu pláče měla minimální. Říkala jsem si, jestli to je v pořádku. S každou obavou na nás čeká nějaká lekce, a my si jí prošly takto.

 

Ještě mi to dalo jedno ponaučení. Paní autorka uvádí v knize jako jeden z hlavních důvodů, proč praktikovat řízené vyplakávání v každé možné situaci, anebo alespoň před spaním, vytváření závislosti u miminek na čemkoliv (láhvi, dudlíku, prsu, usínáčku, atd.), která pak může vést k dalším disharmoniím v následujícím životě človíčka. Díky této zkušenosti jsem pochopila, že o závislosti se dá mluvit až po nějakém čase, kdy dochází k neustálému nenaplňování dětských potřeb v prvních letech života. A za jednu z hlavních potřeb vnímám nabídnutí prsa maminkou vždy, když si o to miminko řekne. I když to může být v nějakých obdobích i každou půl hodinu. Zároveň to je důležité pro matku. Celý onen den mi vlastně chybělo vzít malinkou, pochovat jí a uklidnit prsem. Ztratila jsem tím jeden z hlavních atributů mé mateřskosti. Kojení je pro mě prostě naprosto důležité, stejně jako pro Kristýnku. Docílila jsem ten den akorát toho, že si Kristýnka do pusinky strkala prstíky a začala si zoufale cucat palečky.

 

Ještě několik dnů po tomto experimentu se mi vháněly slzy do očí vždy, když jsem si vzpomněla, jak plakala. Vnitřně a i nahlas jsem se jí omlouvala a vysvětlovala jsem jí, proč jsem to dělala. Naštěstí se zdá, že má se mnou malinká velikou trpělivost, protože na ní nepozoruji následky. I cucání palečků nezůstalo. Věřím, že kdybych to praktikovala nějakou dobu, že by cucání zůstalo. Buď palečků, nebo usínáčků, čehokoliv po ruce v případě potřeby uklidnění.

 

Jak to tak bývá, aby se mi potvrdilo to, čeho jsem nabila, sešly se mi v okolí dva podobné případy, které mé dedukce a vhledy potvrdily. Kamarádka, která se snažila odpojit svou dcerku, začala opět malinké dávat prso kdykoliv, kdy chtěla. Zkoušela jí nějakou dobu odstavit a dcerka z toho měla zdravotní problémy. Tuším, že táhnoucí se zánět močového měchýře. Pár dní po našem testovacím dnu jsem byla na návštěvě u jiné kamarádky, která taky praktikovala řízené vyplakávání před spaním u dcerky a zpětně to hodnotí rozpačitě. Tuším, že měla pocit, že se malá tím naučila dostávat do zoufalých pláčů a poloh.

 

Po nějaké době, tuším, tak deseti dnů, se mi začal vluzovat pocit, že jsme si s Kristýnkou prošly tímto dnem nějakým zvláštním předělem. Napadlo mě spočítat si, jak je dlouho Kristýnka mezi námi ve velkém světě, tedy jak dlouho je to od porodu. Počítáno na lunární měsíce. Přesně na den sedělo, že náš testovací den souhlasil s délkou těhotenství. Tedy 38 týdnů. Říká se, že se po zhruba devíti měsících něco mění. Citlivější maminky to vnímají. Já to vnímala taky. Proto i ten zvláštní rozvibrovaný pocit v těle. A nějak se dodnes nemůžu zbavit pocitu, že si Kristýnka potřebovala alespoň v minimální podobě prožít separaci a natlačení do nějakého nesmyslného řádu přijatého zvenčí. Měla jsem pak potřebu udělat si s Kristýnkou jiný krásný den a oslavit její „narozeniny“ společně s ní. Jen my dvě. Samy. Spolu. Tak, aby nám bylo společně dobře...

 

Ještě o jedné věci bych ráda zmínila. Poslední dobou slýchávám o různých metodách, které učí maminky, jak docílit celonočního spánku miminka po půl roce jeho života. I v tézo knize a v kapitole o uspávání se o tom píše a autorka tvrdí, že jsou právě nedostatek pláče a nahromaděný stres tím, co budí miminka ze spaní, hlavně ta kojená. Za mě jsem si tyto metody uzavřela do šuplíku s názvem "Nepřirozený postup aneb Jak zlomit dítě." Jednoduše. Podívám-li se na všechny tyto metody, všechny se zakládají na tom, že začneme dítěti vnucovat řády nebo postupy, které mu v dané chvíli nejsou vlastní. Postupně mu dáváme najevo, že to, jak to cítí, potřebuje a prožívá ono, není správné, a že bude po našem. Tím mu systematicky ukazujeme, že na jeho potřebách, pocitech, názorech a vnímání nezáleží. Záváděla bych tedy pouze to, co jde ruku v ruce se situací, naturelem a potřebami dítěte. Osobně se mi osvědčilo plné přijetí faktu, že jsem tu momentálně pro nového človíčka, který si nás vybral. Což pro mě znamená i určité nepohodlí, nevyspání, podřízení se momentální situaci, do míry, do které jsem schopná, a která nejde výrazně za mé hranice. Když jsem si tohle vše v sobě srovnala a přijala to, že to tak několik let bude, převládá ve mě pocit, že to je vlastně lepší, než jsem si to představovala dříve, hlavně v těhotenství. Jak se říká: Život je otázkou priorit. Zároveň se snažím ulehčit si co nejvíc situaci, a tak to, že s námi Kristýnka spí v posteli, vnímám nejen jako dobrý krok pro její duševní a emoční stabilitu, ale taky jako náramně praktický krok pro mě. Když se v noci ozve, že by ráda prso, prostě se jen přitulím, nabídnu jí ho a dřímu dál. Žádné vstávání, žádné odkrkávání a moc hezky to funguje. Cítím, jak tím malinká získává velkou oporu. Můžeme mě cítit, kdy chce. Jsem tu pro ní. A o to jde. Vzbudit v dítět pocit, že Země je bezpečné místo pro život. A my matky jim do zhruba třech let života hrajeme roli matky Země.

 

A tak mohu závěrem jen shrnout, jak je dobré poslouchat sebe a své miminko a nenechat si navrtat integritu zvenčí nebo z krajin logické mysli. A když už se tak stane, přeji nám, abychom to rychle pochopily a napravily ku prospěchu všech zúčastněných. Protože svět potřebuje víc než co jiného spokojená a vyrovnaná miminka a vnímavé a láskyplné rodiče, hledající rovnováhu mezi vším, co role rodičovství přináší.

Kojení a (roz)mazlení zdar! :-)