Mami, já nechci plenku

 

   Mám po delší odmlce chuť zapsat další momenty ze života s Kristýnou než mi v mysli zapadnou intenzivním životem. Jednoduše proto, že mě fascinují. Nejvíc svou přirozeností, pokud se v ní mohou plně rozvinout.

 

Tento text bych ráda věnovala tématu odplenkování, protože mě dodnes zaráží, s jakou lehkostí jsme jím prošly, a do jaké míry si tuhle část svého života dokáže řídit tak malý človíček.

 

   Jestli něco obdivuji na mé dcerce, pak je to schopnost řídit si řadu potřeb sama. Od prvních dnů od narození Kristýnky jsem se od ní nechala přesvědčit, že jí v tom můžu důvěřovat. Vědomě jsem se nabídla, že budu její potřeby následovat a nesešněrovávat jí do řádu z vnějšku.

 

   Když se po třech letech ohlížím zpět, můžu tuto cestu vřele všem doporučit. Naprosto nám funguje nechat Týtu řídit si jídlo (včetně četnosti kojení a nedodržování pevných časů na jídlo), pití, vyměšování, dobu spaní, hraní si, odpočinku, oblékání, témat, kterým se bude věnovat, podle ní. Je to rychlá cesta k samostatnosti a sebevědomí. A rodič může v mnohém polevit, stát se víc líným a místo řešení, co by teď to děcko mělo a nemělo, si s ním může třeba hrát :-) Tato cesta má pouze jedno úzkalí- je to cesta málo vyšlapaná a člověk, rodič, musí obvykle sám se sebou vědomě a dost intenzivně pracovat, protože nejsme na uznání autonomie u dětí zvyklí a s valnou většinou z nás bylo zacházeno jako s jedinci, kteří neví, co chtěj, neví, co cítí a vnímají a nemají právo si určovat co a jak bude dělat. Dalším stupněm (a tématem samo o sobě) je ustát si tuto cestu a intimní vztah s dítětem před svým okolím a na veřejnosti.

 

   Po narození Kristýnky jsme měli luxus naprostého klidu a nezasahování, který domácí porod nabízí. Občas mě přepadaly pochyby, zda se o miminko starám správně, zda jsem dobrá matka (to je taky program sám o sobě hodný prozkoumání), ale i tak jsem nějak cítitla, že si vše kolem miminka potřebuju osahat sama. Potřebovala jsem se na něj naladit a řídit se jeho pokyny, ne nikoho zvenčí, byť by byly sebelepší. Zároveň jsem věřila sobě, že snad časem poznám, co je třeba pro miminko udělat, a že si ho načtu. Hlavně zůstat v klidu. A to se týkalo i vyměšování, tedy lidově řečeno kakání a čůrání. Každý, kdo už je rodičem ví, že tahle dvě legrační slova v sobě mohou nést mnoho starostí a obav. Budu tato slova s dovolením používat. Přemýšlela jsem dlouho, jakými sofistikovanými slovy je nahradit, tato mi nakonec přijdou vlastně nejpřirozenější.

 

   Jako maminka této doby, která se zároveň připravovala pečlivě na porod miminka a život s ním, jsem slyšela a četla o mnoha pozitivech bezplenkové metody. Ještě v těhotenství jsem si koupila s nadšením kyblíček na zachytávání moči a „bobíků“ a těšila se, jak budu udržovat miminko v čistotě. Jak to tak s dětmi bývá, rodiče míní, dítko mění a dcerka mě již při prvním pokusu přesvědčovala o tom, že tudy cesta nevede. Zkusila jsem to ještě několikrát, abych se přesvědčila, že nešlo o momentální rozpoložení, ale reakce byla vždy stejná: pláč, vztek a odpor. To bylo u dcerky nezvyklé, byla velmi klidné a neplačtivé miminko. Nechala jsem to tedy být a nechala to s důvěrou na ní. Nechtěla jsem jí do toho tlačit, byť v té době bylo mé přesvědčení jiné.

 

   Kristýnce bylo od narození jedno, že má mokrou nebo pokakanou plenku a já si řekla, že pokud jí to nevadí, nechám jí v klidu dodělat to, co potřebuje, a pak jí přebalím. To jí velmi vyhovovalo. Prostě měla klid. Nebylo s ní zbytečně (pro ní, v jejím případě) hýbáno. Opruzeniny se jí netvořily, nebyl tedy důvod kakání do kyblíku a časté přebalování víc řešit. A už vůbec ne jí kvůli tomu budit. Když nad tím teď přemýšlím, tak do dnes nepřišla na chuť častému převlékání nebo svlékání a oblékání.

 

   Troufám si říct, že jsem s Kristýnkou hodně napojená, a že jsem jí měla brzy docela přečtenou. Přesto jsem potřebu čůrání u ní v miminkovském věku nepoznala nikdy, prostě nedávala signál. A měla jsem pocit, že ani nemůžu říct, kdy by zrovna močit potřebovala. Měla to různé. Je proměnlivá v mnoha věcech, čůrání k nim patří též.

 

   Od narození jsem používala látkové plenky. Klasické čtvercové pleny, separační vložky a svrchní nepromokavé kalhotky. Ani tyto plenky Kristýnce nečinily diskomfort, pokud byly vlhké. Když přestala kakat v noci, začala jsem jí na noc dávat plenky jednorázové (netoxické a rozložitelné), abychom měly větší klid v noci na spánek. Jediné, co bych dělala jinak, bylo používání vlhčených ubrousků. Kupovala jsem ubrousky s co nejmenším obahem chemie, ale i tak, když jsem se s nimi utřela, pálilo mě to. Kupodivu, Kristýnka pohodářka si ani jednou jako mimi nestěžovala. Nevyskytly se ani vyrážky.

 

   Kolem čtvrtého měsíce života jsme vyhledali s menší motorickou potíží fyzioterapeuty manžele Maryškovi (Detailně o tomto tématu píšu v článku s názvem „Jak jsme unikli mučeníčku“.), kteří nám dali ještě několik fajn rad kolem balení a vysvětlili nám proč je dobré nechat děti co nejčastěji na teplé a pevné podložce nahaté zkoumajíc své tělo. V té době mi definitivně došlo, že pro nás by „bezplenkovka“ skutečně nebyla. Pokud bych při signálech na vyměšování Kristýnku hned zvedla a šla s ní na nočníček, rušila bych jí. Naším úkolem mimo jiné bylo, abychom neřešili její výměšky neuroticky, ale v klidu, čili až po té, co dodělá nějaký proces. Třeba převrácení ze zad na bříško. Zároveň jsem na radu fyzioterapeutů balení do plenek přizpůsobila tak, aby Kristýnka mohla hýbat v plném rozsahu nožičkami v kyčelních kloubech. Šlo to vymyslet i s látkovými plenkami. Když Kristý začala utíkat před balením, přešli jsme na plenky jednorázové plně a vyhovovaly nám až do konce.

 

   Nočník jsem Kristýnce nechala v obýváku od doby, kdy začala sama chodit, čili od jejího třináctého měsíce. Několikrát jsme si o něm povídaly, věděla, k čemu je, ale nikdy jsem jí na něj nenutila. Často si na něj jen tak sedla a zase se zvedla, někdy se počůrala i vedle, ale nevadilo mi to. Brala jsem to jako proces a sama pro sebe jsem si řekla, že to nechám na ní a nebudu jí nutit. Kolem nás už se o nočníku dost mluvilo, ale nechtěla jsem se tím nechat vyklat. Beru téma: Už to vaše dítě chodí na nočník?“ jako jeden z mnoha bičů na rodiče a v přenosu hlavně na děti, kterým nás nehodlám nechat vnitřně bít. Občas mi nějaká pochybnost na mysl přišla, taková je povaha mysli, ale nakonec jsem si to v sobě srovnala s tím, že každý má právo na své tempo, byť je někdy delší, i když ho jako společnost často nerespektujeme a máme potřebu stále všechny srovnávat do jedné řady.

 

   Jednoho dne to přišlo samo. Dozrálo to. Kristý si řekla, že chce pomoct posadit na nočník a vyčůrala se do něj. Byl jí rok a půl. Chvíli se s nočníkem ještě seznamovala, zvykala si, že to dělá nezvyklé zvuky. Kakat do něj začala po čtrnácti dnech. Od začátku jsem jí nechala, ať si to řídí a chodí si na nočník, jak potřebuje a v podstatě okamžitě to zvládala. Já jí jen utírala. Doma chodila Kristýnka často úplně nahá, nebo jen v tričku, tak měla volnost a možnosti k trénování. S čůráním do nočníku přišla i touha čůrat sama venku v podřepu. Vyloženě jí bavilo, že už sama venku čůrá jako velká holka. Bylo zrovna léto. Velmi rychle pochopila i to, že se nemá čůrat do bazénu.

 

   Kolem druhého roku kolem nás začalo probublávat téma odplenkování. Maminky kolem mě volily různé strategie, jak dětičky naučit chodit na záchod a na nočník, nebo spát celou noc bez plen. Jako pozorovatel jsem viděla, jak strategie v odplenkování na děti více či méně tlačí, a jak jsou z toho maminky rozladěné, protože to obvykle nefungovalo tak, jak by si představovaly, nebo tak rychle. Zpětně hodnotím i osvícenější metodu „indiánského odplenkování“, tedy odebrání dítku přesně ve dvou letech plenky chca nechca, jako metodu násilnější, nevycházející z tempa a zralosti dítěte.

 

   I ve mně téma odplenkování dozrávalo. Uvnitř sebe jsem se začala v tomhle období srovnávat s tím, že jednoho dne nebude mít Kristý „mravenčí zadeček“ v plence, a že odplenkováním dozraje do podstatného bodu, který jí vede k další samostatnosti. Už to nebude to „moje“ miminko a batolátko... Po týdnu až dvou jsem to zvládla, uznala jsem vnitřní prostor v sobě pro tento podstatnější bod v našem společném životě a rozloučila jsem se v duchu se symbolem miminka a batolátka- plenkami. Začala jsem plně důvěřovat, že k odplenkování Kristýnka časem dozraje sama. Třeba v létě.

 

   Po zhruba čtrnácti dnech od mého vnitřního rozloučení s plenkami jsem připravovala Kristýnku ke spánku. Vykoupala jsem jí, namazala olejíčkem a začala jí oblékat a balit. Kristýnka se na mě podívala, byly jsme zrovna v ložnici na posteli, a takovým pevným a rozhodným tónem mi řekla, že nechce plenku na spaní. Zůstala jsem na ní koukat a zeptala jsem se jí, jestli ví, o co mě žádá? Do té doby byly všechny noční plenky pročůrané tak, že by se tím dal zabíjet nepřítel. Pobavily jsme se o tom, že může mít mokrou postýlku, když se počůrá a tak dále, a když jsem viděla, že to opravdu sama chce zkusit, umožnila jsem jí to. No co, máme nepromokavé prostěradlo a v nejhorším se posune o kousíček vedle a zbytek noci dospí u nás v posteli. Tu noc se Kristýnka nepočůrala. Zvládla to sama od sebe. Bez nácviků, domluv, nátlaku, taktik, metod. Jednoduše přišel pravý čas. Byla jsem na ní ráno moc pyšná. Dozrála.

 

   Jasně, přišly pak noci, kdy se počůrala a chvilku mi trvalo poznat, že usedavé pláče, které občas v noci přišly, byly vlastně výzvou k tomu, abych jí dala na nočník a ne noční můry. A taky jsem musela pochopit, že v noci Kristýnka funguje jinak. Že ač si v bdělém stavu dokáže o mnoho věcí říct a pohlídat si je, v noci po ní nemůžu ještě chtít, aby si o čůrání řekla jinak než pláčem. Ale i to se už mění.

 

   Do dvou dnů, kdy se Kristýnka rozhodla, že nechce plenku na noc, se odplenkovala i přes den. Byly jí dva roky a jeden měsíc.

 

   Popracovala jsem si v sobě s tím, abych se Kristýnky venku neustále neptala na to, zda potřebuje čůrat. To musí dětičky dost otravovat. Jsou situace, kdy jí řekneme, zda se nechce preventivně vyčůrat. Obvykle před cestou autem nebo před spaním, ale jinak jí necháváme být a ani si teď nevybavuji, že by se někde v bdělém stavu počůrala. Zbavila jsem se taky strachu, jak zvládneme různé situace, když by zrovna potřebovala čůrat a neměly bychom kde. Třeba někde v obchodě.

 

   I ve svých třech letech Týta doma nejraději trůní na nočníku a manžel má občas tendenci jí přesvědčovat, že by mohla chodit na záchod. Mimo domov chodí Kristý na záchod bez výhrad, ale doma jednoduše vede nočník. Nechci jí ho brát a schovávat, protože vím, že o možnosti jít na záchod ví, a že jednoho dne se v ní něco hne a začne na něj chodit sama od sebe. Nechávám to plynout. Nemám stanovenou laťku. Čekám, až dozraje.

 

PS: Asi čtrnáct dní po napsání tohoto textu seděla Kristýnka u babičky na záchodě a začala mluvit o tom, že to kakání vlastně smrdí, a že to smrdí v celé místnosti :-) My jsme jí nikdy neříkali, že je smraďoch, nebo že smrdí, když měla pokakané pleny nebo nad jejími "výtvory" v nočníku. Přijde nám to ponižující. Sama po této své zkušenosti uznala, že bude lepší, když bude kakat na záchodě a ne v obýváku. Po příjezdu od babičky jsme dali nočník na záchod a může si volit, zda bude chodit na nočník, nebo na záchod. Řekla bych, že už si častěji volí záchod a věřím, že časem nočník přestane používat úplně. Nebo se na tom domluvíme. Jednoduše- uvidíme :-)