Jak jsme unikli mučeníčku

 

 

Kristýnce byly čerstvé tři měsíce, když se objevilo téma „špatné“ motoriky. Absolvovali jsme preventivní prohlídku u pediatričky, která konstatovala, že Kristýnka přepadává na bříšku na jednu stranu, je prohnutá doprava a vlastně nechce být „na koníčkách“ vůbec. Byl to objektivní nález, viděli jsme několik dní to samé, a tak jsme si odnesli žádanku na rehabilitace a jak jinak než Vojtovo metodou. Už na zpáteční cestě v autě jsem vyřkla, že tohle s Kristýnkou podstoupit nechci. Zvláštní. Do té doby jsem měla Vojtovu metodu spíše za prospěšnou. Když jsem si však procítila, jak držím Kristýnku v nepříjemných pozicích, je z toho nešťastná a zrazená ona i já (vždyť jsem jí dosud neudělala nic, co by jí tlačilo do podobných poloh), vyjelo ze mě jasné NE! Andy to zpočátku moc nechápal. Měl v sobě postoj, že to přeci praktikují skoro všichni kolem nás, tak proč ne my.

 

A tak jsem si sedla k internetu a pročítala si různé zdroje o této problematice a metodě, procházela jsem zkušenosti maminek. Ovšem tato doba nabízí virtuální informace z celého spektra zkušeností a názorů. A často protichůdných. Jediné, co mě pak vedlo jasně, bylo několik recenzí na práci konkrétní paní doktorky Kolářové, ke které jsme dostali doporučení, a která sice patří mezi špičku mezi budějovickými „vojtovkářemi“, nicméně taky k lidsky nejdrsnějším. Jedna recenze mě úplně rozbrečela, a to jsem si jen přečetla popis způsobu vyšetření, diagnostiky. A řekla jsem si, že tohle prostě pro nás není.

 

Shodou okolností jsem ten den potřebovala mluvit s panem Ing. Wiesnerem, CSc., homeopatem, kterého několik let navštěvuji a zeptala jsem se ho, zda nezná někoho jiného, kdo by nám pomohl, anebo jestli by nás alespoň nasměroval na jinou metodu. Žádný kontakt ani metodu mi nedoporučil, za to mi však dal pár rad, pro nás v té době hodně dobře cílených. A taky dal vlastně „požehnání“ mému úmyslu nevyslyšet doporučení pediatričky, neb by to pro nás bylo zbytečné mučeníčko a lámání dítěte (a to nejen po fyzické stránce, ale i té psychické) někam, kam není v našem případě třeba zacházet. Ještě však musím dodat, aby tohle psaní nevypadalo jako boj s lékaři, autoritami a systémem (o to mi opravdu nejde), že mi záhy došlo, že to paní doktorka myslela dobře. Šlo jí o stejný zájem jako nám, tedy aby bylo dítěti dobře a dobře se vyvíjelo. Jen asi prostě v současné době není moc jiných„lege artis“ rehabilitačních metod, které by hradily pojišťovny. Jestli je tohle něčí problém, tak ztuhlého zdravotnictví jako celku. A já se vlastně ani lékařky na jiné možnosti v té chvíli nezeptala. Byla jsem ráda, že jsme z ordinace venku, protože Kristýnka po vyšetření hodně plakala.

 

A co mi pan homeopat poradil? Pokusím se to popsat v několika bodech pro větší přehlednost. Třeba to může inspirovat i vás:

 

  • Dítě by mělo mít možnost co nejpřirozenějšího pohybu, tedy být nejlépe co nejvíc času v pohodlném a volném oblečení, anebo svlečené od pasu dolů, aby se mohly ručičky, nožičky a kyčle pohybovat zcela bez omezení. To znamená, mít dítě ideálně na zemi, samozřejmě v teplé místnosti, na pevnější a ideálně nepromokavé podložce. Úplně nejlepší je nechat dítě pohybovat bez plenky a nechat ho kutit své věci, aby mohlo zkoumat své tělo a pohyby.

  • Balení dítěte do plenek by mělo být co nejmenší, umožňující volný pohyb nožiček v kyčelních kloubech a otáčení ze zad na bříško a zpět. (Toto ve mně trochu déle doznívalo, neb ráda používám látkové pleny. Pravdou je, že dělají u dětiček větší zadečky a svrchní kalhotky fixují kyčelní klouby. Po dalším impulzu, který popíšu níže, jsem došla k tomu, že v některých situacích je lepší použít jednorázové plenky. Dají se koupit i přírodnímu prostředí vlídnější varianty. Cena a odpad jsou sice vyšší, ale jedná-li se o zdravý vývoj miminka, který se podepíše na jeho vývoji do konce života, priority jsou pro mně jasné. Později jsem přišla na to, že když u svrchních kalhotek nezapnu spodní řadu cvočků, že kyčle zůstanou volné a kalhotky přesto neprotékají. Používám svrchňáčky od Bambooliku. Takže cesty jsou.)

  • Děťátko by mělo mít možnost vyvíjet se tempem, které mu je vlastní a netlačit na něj. To znamená i to, že bychom neměli vstupovat do vývojových procesů děťátka a nechat ho, ať si samo koumá, co ho zrovna baví. I když to je mimo tabulky. Slovy pana homeopata: Nechat dítě rozvíjet téma, které ho zrovna baví a vstupovat do toho z pozice rodiče/ průvodce nanejvýš z 15%. (Časem mi jako mamince prvního dítěte došlo zcela, že dítě je samo v sobě naprosto dokonale vedeno v tom, co chce rozvíjet. Já nemusím téměř nic, jen uhnout malé z cesty společně s mými představami a hodnoceními co je a není dobré a podpořit jí v tom, co jí baví, co si zrovna potřebuje osahat, procvičit, trénovat a to doslova i obrazně. Tohle poznání a přijetí mi vlastně hodně ulevilo, neb jsem vlastně netušila, jak budu dítě některé věci učit. A ono vlastně jen stačí počkat na to, až se v něm téma spustí, začne ho to zajímat, až si samo k tomu dozraje. Takový líný přístup mi vyhovuje :-) A samozřejmě, mluvím zde čistě o našem případě, kdy jsem cítila, že Kristýnka je zdravá, jen má momentálně období, kdy jí to úplně nejde nebo nevyhovuje. Že si možná i vnitřně něco řeší.)

  • Byla jsem taky upozorněná na předčasné a nevhodné zacházení s miminkem. Příkladem bylo předčasné vysazování na nočník, kdy dítě není zcela zpevněné v zádové a břišní oblasti, neumí samo sedět a nerozumí tomu, co se po něm chce. Dále nenechat dítě sedět rovně ani v jiných případech, protože hlavička tlačí na páteř. (Když už chtěla Kristýnka koukat do okolí a ještě si sama neuměla sednout, prostě jsem jí buď dala do polosedu, anebo jsem jí lehce předklonila. Známe to, někdy je těžké děťátka držet jen v lehu nebo v náručí, protože je to tak už nebaví.) To samé platí se stavěním na nožičky, dokud dítě samo neumí stát. Vše a každý potřebuje svůj čas, období příprav a dozrání.

 

Jak je poznat z poznámek, zamyslela jsem se nad nabízenou cestou, jak maličké přirozeně pomoci, a protože mi to souznělo s mým vnitřním nastavením, snažila se rady pana homeopata integrovat do našeho života.

 

Přesto jsem nějak cítila, že musí přijít ještě nějaký impulz, který celou věc doladí. Hrál tam roli můj strach a intenzivní pocit, že nechci nic vůči Kristýnce zanedbat. Dočetla jsem se, že pro vývoj dítěte je období kolem čtvrtého měsíce zásadní v tom, jak bude vypadat jeho páteř, jeho postoj, držení těla, chůze. To je sakra strašák. Zároveň jsem chtěla mít argument pro paní doktorku. Pomyslný štempl na to, co cítím, tedy že nepotřebujeme projít Vojtovou metodou, a tak dlouhým vedením v nápravě Kristýnčina stavu. (Jakmile spadnete pod vedení terapeuta pracujícího s Vojtovou metodou placeného zdravotní pojišťovnou, jen tak se z rehabilitací nevymotáte. Bude tam tendence podržet si dítě v péči delší dobu, i po vymizení potíží.) A tak jsem rozhodila pomyslné sítě, začala jsem hledat jiné možnosti fyzioterapií a Karel Tejček, fajn masér, mi našel kontakt na fyzioterapeuty z hájenky pod Kletí, manžele Maryškovi. Hájenka pod Kletí, to samo o sobě znělo dobře. Zkusila jsem jimzavolat a nakonec nás přijali vcelku rychle.

 

Vyšetření u fyzioterapeutů vypadalo asi takto: Pomalu nás přivítali u sebe v domě a v pracovně a řekli nám, ať malinkou pomalu, dle jejího tempa, rozbalíme do naha a dáme jí na podložky na zemi. Mezi svlékáním nás vyzpovídali, na čem malá spí, kde si hraje, jaké prodělala nemoci, do čeho jí balíme, jak jí nosíme nebo vozíme, jaký byl porod a tak dále. Když jsme jí svlékli, jen se na ní dívali a nechali jí volně si hrát s chrastítkem a plenkou. Pak jí (ani jsem to nepostřehla) začala paní Maryšková hladit a různě se jí dotýkat, ale jen tak, jak to bylo Kristýnce příjemné. Takový byl průběh vyšetření. Jen se dívali, cíleně ptali a citlivě s Kristýnkou hýbali.

 

Na základě vyšetření/pozorování nám manželé sdělili, že Kristýnka má sevřenou a nepoznanou oblast kolem ramínek, tedy horní část hrudníčku. A to jak zepředu, tak zezadu, a že neví, že se může opřít do podložky pod sebou. Že má sevřenou tuto oblast byl jasný fakt. Měla to tak od narození. Malá mě nechtěla vůbec pouštět do podpaždí při koupeli a mazání a na sahání na ručičky (na jejich horní část) byla hodně citlivá.

 

Maryškovi nám pak ukázali, jak s tím pracovat. Práce samotná spočívala v tom, abychom jí masírovali silnějším, ale ne nepříjemným tlakem právě kolem sevřených ramínek a hrudníčku a pomalu se krouživými pohyby dostali až k ručičkám v podpaždí. Ručičky jsme měli zvednout až nahoru, ale jen tak, jak nám to Kristýnka dovolí. Nic nedělat násilím. Dále nám ukázali, že máme položit Kristýnce ruku na hrudník, aby si mohla uvědomit, že má pod zády pevnou plochu, tedy oporu.

 

Ukázali nám také, jak s Kristýnkou pracovat, aby se dostala na bříško. Jednalo se o úplně jednoduché otočení miminka na bok uchopením miminka pod ramenem, položením dlaně na kyčel a na rameno, aby si uvědomilo, že má oporu pod druhou kyčlí a druhým ramenem a čekáním, aby se vyšvihlo nožičkou samo na bříško dle své chuti. Když nechtělo, nikdo ho nenutíl. To vše mělo být praktikováno jakoby jen tak, v rámci hry a bylo nám kladeno na srdce, ať z toho hlavně neděláme žádnou terapii.

 

Odjížděli jsme odsud úplně nadšení. Dostali jsme skvělé a citlivé rady. A potvrdilo se mé tušení, že v našem případě opravdu nebyla Vojtova metoda vůbec nutná. Maryškovi nejsou odpůrci Vojtovy metody. Jen, dle mého názoru, pochopili, že není třeba používat „hrubou sílu“ na jemné nedostatky.

 

Jako bonus jsme dostali fajn vhledy do zacházení s miminkem. Třeba jak nosit miminko v tomto období, aby se mu nekřivila páteř. Měli jsme tendenci Kristýnku nahýbat v náručí do strany, aby viděla, což jí sice pomohlo ve výhledu, ale na druhou stranu jí to jednostranně křivilo. Začala jsem taky opět pravidelně střídat strany, na které jsem Kristýnku pokládala k nočnímu spánku. Spíme spolu v posteli, a tak jsem jí jednoduše jednou dala zprava, po druhé zleva, aby se přetáčela na oba boky stejně často. Dále nám dali Maryškovi podnět k zamyšlení, jak Kristýnku balit, nebo spíš do čeho, což byl další moment, kdy jsem zauvažovala nad mým zarytým používáním látkových plen. Varovali nás před odsávačkou hlen na vysavač a tak dále.

 

Pro mě osobně bylo moc fajn slyšet názor, že je potřeba nechat miminko, aby se v tomto období vnitřně a tělesně vyvíjelo přirozeně bez jeho zbytečného vnášení do našeho dospěláckého světa. Líbil se mi jejich důraz na nutnost udržení miminka v jeho světě, ještě jinak, v jeho středu. Cítím to úplně stejně a bohužel, vídám kolem sebe opravdu velmi málo miminek, která by byla vnitřně vyladěná, ukotvená ve svém bytí a v soustředění na své tělo, své věci, ve zdravých vazbách s maminkou a tatínkem. Stačí v začátcích velmi málo, aby se tato křehká vnitřní rovnováha rozhodila. A my k tomu měli blízko též. Jsem moc ráda, že mi Maryškovi sdělili, co mi sdělili, protože mi potvrdili to, co jsem sama cítila, a ukázali nám, co zrovna není v našem chování k malé žádoucí.

 

Zmíním jen několik postřehů. Stačí třeba taková drobnost. Například nošení miminka po bytě nebo okolí na rukou, aby vidělo vše, co ho zajímá. U nás to začalo tak kolem třetího čtvrtého měsíce, kdy miminko začalo fascinovat vše kolem. No jo, ale vše kolem pro něj ještě nemá vůbec žádnou hodnotu. Dle slov Maryškových je to pro takhle malého človíčka naprosto prázdné a zbytečně to zaplavuje mysl, smysly a odvádí ho to od soustředění na mnohem důležitější věci, tedy samo na sebe a své nejbližší okolí. Pro miminko není důležité, jestli vidí, že někde máme položenou knihu, že je teď v kuchyni a před tím bylo v obýváku. Ještě nemá kapacitu na to, aby to mentálně uchopilo. Řekli nám k tomu ještě jednu úžasnou poučku, ze které čerpám dodnes: „Nenechte dítě, aby si z vás udělalo prostředek k dosažení svých cílů! Dítě se má tam, kam chce, dostat samo.“ Tedy dozrát, dorůst, aby se mohlo zaměřit na danou věc a hlavně se k ní dostat. Když miminku doneseme vše k nosu, anebo ho k dané věci doneseme, ztratí motivaci k vývoji. Proč by se snažilo, když si našlo jinou cestu? Se ztrátou motivace přichází i ztráta kontaktu se sebou a se svým tělem, „programy“ v sobě. Dítě je sice s námi v dospělém světě, ale ztracené, nervóznější, nespokojenější. Snažíme se to pak dohánět hračkami, ale ty už je taky nezajímají. A tak jsem si sama v sobě uzavřela, že to nejlepší, co můžeme pro motorický, psychický, mentální, duševní a duchovní vývoj našeho dítěte udělat je, že ho necháme v klidu co nejvíc času soustředit na své tělo a na nejbližší okolí, a že mu nabídneme k tomu pouze pár hraček, tak aby ho nezahlcovaly, ale podněcovaly.

 

V praxi to vypadalo tak, že jsem Kristýnce udělala doma ležení na karimatce, kterou jsem přestřihla a slepila, abych vytvořila širší obdélník. Karimatka je nepromokavá, a tak jsem na ní Kristýnku v klidu nechala ležet jen v bodýčku nebo tričku bez plenek, nebo třeba jen s ponožkami a nechala jsem jí, ať si dělá, co chce. Na karimatku jsem dala plenku, aby se do ní mohla vsáknout moč nebo výkaly. Když se vymočila nebo pokakala, bez zbytečného stresu jsem to setřela a nechala jsem jí koumat dál. Málo kdy se stalo, že by se nějak víc zašpinila nebo namočila. Večer jsem karimatku umyla důkladně a nechala do rána ve vaně uschnout. Když chtěla malinká zase ke mně, anebo třeba za námi na gauč, spinkat nebo se kojit, zabalila jsem jí a dopřála jsem jí to, co zrovna potřebovala. Na začátku jsem musela den dva odolávat jejímu „kňourání“ (které nikdy nepřešlo v pláč), že chce nosit. Pak už to nevyžadovala. Prostě jsem si pevně v sobě nastavila, že tohle je pro ní lepší.

 

Praktikovala jsem to takhle do doby, než nám z podložky "utekla". Potíž, se kterou jsme navštívili fyzioterapeuty zmizela do čtrnácti dnů. Bonusem pro nás bylo, když se Kristýnka v den svých čtvrtých „měsíčnin“, začala sama přetáčet na bříško. Dnes má velmi ráda, když jí hladím při usínání v náručí u prsu v podpaždí. Po čtrnácti dnech „cvičení“přestalo Kristýnce zcela vadit i sahání na ručičky. Na kontrolu jsme šli jednou, déle si nás terapeuti jako zákazníky nedrželi. Nebyl důvod.

 

Jako všechno v tomto světě, i tekto Kristýnčin výkyv měl své hlubší kořeny. Jsem přesvědčená, že to bylo způsobené dvěma hlavními situacemi. První situace vyvěrala z faktu, že Andy měl od konce těhotenství opravdu hodně práce. Uvázal se dobrovolně do projektu, který byl pro něj výzvou, nicméně od něj vyžadoval mnohdy až šestnácti hodinové nasazení. Postaral se tedy o nás po porodu, a to velmi svědomitě, nicméně po pár týdnech se začal odpojovat, a když viděl, že péči o malinkou zvládám už sama, přešel do zběsilého pracovního tempa naplno. Na energetické bázi to znamenalo, že se potřeboval od nás dočasně odříznout. Cítila jsem se s ním jako za zdí. Nic moc k nám neproudilo. Tedy kromě peněz. Bylo to vlastně i nutné, neb tlak ze strany zaměstnavatele a zákazníka byl ohromný, pro mě někdy nevydýchatelný. A tak jsem se cítila bez opory, což malinká zobrazila na svém těle. Taky jí chyběl pocit opory v některých částech těla či v některých pozicích.

 

Druhá situace, která nám dala trochu zabrat, byla Andyho návštěva šamanské ceremonie. V té době bylo Kristýnce dva a půl měsíce. Naše propojení je tak silné, že jsem ceremonii procházela s Andym též, ač u sebe doma v posteli a bez užití čehokoliv. Nebylo to moc jednoduché. Vytáhlo to i mé stinné stránky a musela jsem hodně zapracovat na stínových tématech Andyho i celého kruhu. Šaman mě v pět ráno telepaticky přivolal, jestli bych mohla dát ruku k dílu, což mi pak dopoledne i sám řekl. Pouze jsme hlídali, aby to nešlo do Kristýnky, což se v tu noc podařilo. Bylo mi v těch energiích hodně nepříjemné malou kojit. Dávala jsem si hodně pozor, abych do ní nic nepustila. Na ceremonii jsme se potkali s dalšími lidmi, kteří mi zazrcadlili témata, která jsem si potřebovala urovnat a zvědomit vůči Kristýnce, což bylo plodné, ale mě to jako rodiče na čas znejistělo. Nicméně mě vše kolem ceremonie na týden rozložilo, Andyho taky, což byl asi poslední krůček k tomu, aby se Kristýnka necítila dobře a jistě, ač průběh ceremonie měla a má zcela jasně léčivý dopad. Bylo to intenzivní, ale pomohlo mi to ke srovnání  celé řady věcí, a taky ke zvědomění, že potřebuji pracovat na svých stinných stránkách, které se otevřely po porodu. Potřebuji se projít světem stínů mých dolních krajin, světů. To trvá dodnes, ale to je na další a delší psaní. Možná na knihu :-) Nicméně to má obrovský potenciál a jako vždy mohu nakonec jen poděkovat, že jsem si to mohla, i díky Kristýnce a jejímu dokonalému zrcadlení, prožít.

 

Přeji nám, ať se nám děťátka vyvíjí bez potřeby intervencí zvenčí a jsou šťastná. Ať pomohou evoluci na této krásné Zemi :-)