„Aby byl porod bez komplikací a děťátko v pořádku, těhotenství musí probíhat klidně, bez zdravotních a psychických potíží. Žena by měla být celou dobu vyrovnaná, neměla by zatěžovat miminko negativními emocemi, konflikty. Měla by být až do porodu v dobré kondici a zvládat obstarat dobře základní věci v domácnosti a své potřeby.“

 

Ani nevíme, jaký bič si tímto přesvědčením my ženy šijeme na sebe a pro okolní ženy. I já jsem z počátku byla pyšná na to, jak zvládám těhotenství. Že mě ani nic moc nebolí, že zvracím jen trošku, a tak podobně. Když však přišly první těhotenské potíže, mělo to spíš takový efekt, že se k nepříjemným pocitům a myšlenkám vzniklých nějakou mě nepříjemnou situací nebo vnitřním tlakem, přidají ještě pocity viny a výčitky vůči miminku. A aby toho nebylo málo, tak potřeba srovnávat se.

 

Pak přišel první zlom. Přišlo období v prvním trimestru, kdy jsem začala bytostně, dalo by se říci až do morku kostí, cítit mysl druhých lidí. Zvláště tu, jež měla tendenci hodnotit a jednat na základě vnitřního bolu a „jedu“ z něj vycházejícího. Jen vedle toho člověka sedět mi vadilo, nemusel ani nic říkat. Pokud to někdo ze sebe začal vypouštět v podobě slov a gest, bylo to už kolikrát na mě moc a musela jsem odejít, anebo se úplně uzavřít do sebe. Hodně mě to zatěžovalo, a jak mě to štvalo, že si ten člověk neodpustí takové řeči (často dokola několik let se opakující) ani v době, kdy jsem těhotná a extrémně citlivá, samozřejmě jsem si toho stáhla ještě víc. Byla to bez pochyb i lekce pro mě a docházelo tam k částečnému zrcadlení mých schovaných témat. Chroupala jsem je pak často v sobě ještě několik dní, jednou i týdnů a vždy mi to něco o mě ukázalo. Ale i o tom druhém, dík silnému propojení (o které jsem upřímně moc nestála). A tak jsem jednou z rodinné návštěvy odjela s tématem, který mi začal vyvolávat zvracení a až po regresi s kamarádkou se zvracení uklidnilo. Můžu jen dodat, že za každým stavem nevolnosti u mě stál v pozadí strach, ten tam byl vždy, i když v různých podobách. Tento fakt jsem postřehla i ve svém okolí.

 

Jak jsem psala výše, tyto stavy ve mně vzbuzovaly výčitky vůči miminku. Vždyť se všude píše, jak má být maminka pozitivní mysli, jak se nemá rozčilovat, že se to miminka dotýká. Nechala jsem se jimi nějaký čas vláčet, až jsem pak došla do bodu, kdy jsem pochopila, že miminko potřebuje prožít celou škálu emocí a situací. I ono se tím učí, i když může mít někdo zatím pocit, že to je jen kus vyvíjejícího se zárodku o velikosti pár centimetrů. Neměla jsem vlastně ještě ani větší bříško. Přesto jsem jasně cítila, že to všechno vědomí človíčka ve mě vnímá, a že je pro něj důležité nejen prožití všech možných emocí s maminkou, ale hlavně to, jak s nimi nakládám, a jak se k danému tématu postavím. Zda jej zametu pod koberec, nechám ho vyhnít, jestli dělám, že není, anebo jestli se ho chopím konstruktivně/kreativně, i když třeba ne úplně elegantně. Do dnes jsem přesvědčená, že už v tomhle věku se miminko učí, jak ve svém životě zacházet se situacemi, se vztahy a vnitřními tlaky vycházejících z nitra. Nakonec jsem to pak řešila vnitřními rozhovory s miminkem, ve kterých jsem jej žádala, ať si to, co prožívám, nestahuje osobně, že to nemá s ním nic co do činění. A pokud si z toho něco stáhne, ať pouze to, co potřebuje pro svůj vlastní růst a v rámci své karmy. Vysvětlovala jsem mu někdy i hodiny, co se ve mně děje, a proč si myslím/cítím, že to tak je. Že si něco miminko přetáhlo jsem cítila zatvrdnutím břicha. Ztěžklo mi jako kámen. V tu chvíli jsem věděla, že bych se měla alespoň podívat, co se s ním děje, zda do toho zasáhnout či ne. (Tak mě tak napadá, že další doma je přesvědčení, že si miminko stahuje pouze energie maminky. Často jsem cítila, že se s tatínkem něco děje, že je v tlaku, nebo že ho štvou v práci právě skrze miminko a jeho reakce v břiše. Miminkem jsme do konce života všichni tři propojení.)

 

Během těhotenství mi přišlo ještě několik období, která nebyla jednoduchá, ač nijak tragická, a ke konci těhotenství jsem byla ráda, že si dojdu na záchod a do sprchy, že si uvařím. Prodělala jsem ledvinovou koliku, kterou jsem hned nepoznala, a tak jsem prožila pět nebo šest bolestivých nocí (od té doby jsem se bolesti u porodu přestala bát zcela :-) ). Měla jsem maličkou uhnízděnou měsíc a půl před porodem hodně nízko, a tak mé pánevní dno dostalo zabrat. Prošla jsem několika regresemi, užívala konstituční homeopatika a pracovala jsem sama se sebou téměř denně. Maličká svým bytím vytahovala hutnější témata ze mě i tatínka, která nesla nejrůznější emoce a pocity. Pár dní před porodem však do mě vstoupil ohromný klid a začala jsem spontánně mluvit sama se sebou i s miminkem. Pochválila jsem sama sebe za vše, co jsem pro miminko udělala. Nebylo toho málo. Poděkovala jsem Všemu, že jsem ho vůbec mohla nosit, že se ve mně mohlo vyvíjet, a že je zdravé. Za zázrak. A řekla si, že jsem udělala, co bylo v mých silách, aby bylo miminko v pořádku jak po stránce psychické, tak fyzické, aby si neslo s sebou o něco méně zátěží z naší strany. Dle rady mého homeopata jsem se začala zahalovat do sebedůvěry a představovala si, jak do mého středu a do bříška svítí slunce. A miminko na sebe nenechalo dlouho čekat. Když přišel den D, byla jsem klidná, srovnaná s tím, co a jak bylo a je a v klidu a bez potíží jsem porodila „naší“ krásnou Kristal.