Během přípravy na porod, v období těhotenství a po narození maličké jsem se setkala osobně s různými názory od okolí či širší společnosti. Sdělující nebo média k tomu přikládali ještě svůj osobní emoční náboj, dle míry osobní potřeby nebo naléhavosti, se kterou byli názor či rada sdělováni.


A protože se opakovali častěji, dala jsem jim pro sebe nálepku „stereotyp“ nebo „dogma“, protože jsem si v praxi ověřila, že to tak být nemusí, anebo jsem to tak jednoduše necítila. Zároveň jsou to někdy tak často opakované mantry, nebo tak zakořeněná přesvědčení, že je můžu označit za část kolektivního myšlenkového pole nebo za entity a s klidem je oslovovat paní a pane.

 

Vím, všichni to myslíme v tu chvíli s miminkem nebo s maminkou dobře. Jsme o tom minimálně přesvědčení. A myslíme si, že máme pravdu. Jenže je to často zraňující. V rámci ochrany mého středu se mi osvědčilo pozorovat motivaci, proč to  radící nebo sdělující říká, nebo proč ve skutečnosti panuje převládající celospolečenský názor na danou věc. Vychází jejich postřeh z moudrosti, vnitřní zralosti, ze zpracované praxe, ze srdce propojeného s rozumem? Nebo ze strachu, z přebraného názoru někoho jiného, ze zajetých výchovných vzorů opakujících se po generace, z logiky či vlastního traumatu? Motivací může být jistě více, tyto jsem potkala a potkávám nejčastěji. A abych byla fér, tak některé potkávám nejen ve svém okolí, ale i v sobě.

 

Buďme citliví a laskaví a volme slova vůči čerstvě zrozeným maminkám pečlivě, byť dělají opravdovou botu. Raději si vše dvakrát promysleme, než začneme mluvit. Nevyžádaná rada může v tomto období bolavě zasáhnout mnohem intenzivněji.