Postřehy z křesla

 

Období po porodu

Měla jsem už po několikáté možnost být u rozpomenutí si dospělého člověka na dobu těsně po porodu, kdy byl v porodnici okamžitě odnesený od maminky. Na vážení, měření, mytí, k odložení... Během Hlubinného prožívání si to prožil naprosto reálně včetně porodu samotného. Odloučení od maminky pro něj mělo jasný negativní dopad, který se u něj v dospělosti projevoval jako pocit osamocení, vnitřní nejistoty, dezorientace a nízké sebehodnoty. Zajímavé bylo, že si prožíval naprosto reálně situaci, kdy byl novorozencem a při tom ho štvalo, že nevidí. Viděl pouze světlo, ale žádné obrysy. A zároveň měl velkou chuť někam jít, použít své nohy, ale ty použít nešly. Asi Vás nepřekvapí, že chtěl jít hledat maminku. Nějaký čas pak strávil vymýšlením, jak se k mamince dostat a jediné, co ho napadlo bylo, že by se mohl přetočit na bříško, ale to se mu zatím nechtělo, protože měl hrozně těžký trup. A tak mohu jen dodat: opravdu je důležité přikládat mamince miminko a neodebírat jí ho. Celý proces porodu a období po něm je mnohorozměrný prožitek, který má velký dopad na celý život člověka, anebo alespoň do doby, než jej zpracuje.

 

Prenatální věk

Existuje mnoho názorů na to, kdy se člověk stává člověkem. A mnoho názorů na moment, kdy se k tělu připojuje to, co nazýváme duší. Spekuluje se o tom, zda se lidská bytost stane bytostí až během porodu, kdy se k němu připojí duše, anebo už po třech měsících těhotenství, kdy pomine největší riziko potratu. Pro mě je už tato otázka zodpovězená a lidé prožívající Hlubinnou terapii jí jen potvrzují. Můj osobní prožitek mi ukázal, že ta, jež nazýváme duší, se připojuje už v momentu početí. To znamená, v okamžiku, kdy do sebe vajíčko přijme spermii. Od té doby je vznikající človíček schopný vnímat prostředí, ve kterém je, napojení na maminku, dokáže vnímat tatínka a reakce maminky na situace z vnějšku. V prvních stádiích ještě nemá vyvinuté smyslové orgány, ale má své vědomí, které vše vnímá a zaznamenává. Proto si pak můžeme vzpomenout na tak brzké vzpomínky. A jelikož je vědomí vznikajícího človíčka velmi otevřené a schopnosti vnímat stále velmi silné, stává se už v tomto věku, že se miminko ztotožní s pocity, vzorci chování a podvědomými programy, které prožívá primárně jeho maminka a přijme je za vlastní. To pak človíčka zatěžuje, protože jeho přirozeností není žít to, co žila jeho maminka. A trvá nám pak nějaký čas, než na to přijdeme a odložíme to, pokud někdy vůbec. K podobným závěrům si došel i psychiatr Stanislaf Grof, psychiatr Arthur Janov anebo Ing. Jan Konfršt a mnoho dalších. A tak vězme, že plod vznikající v mamince je už od prvních okamžiků plně vnímající bytostí, a tak bychom k ní měli přistupovat. Není to kus masa, jen tak náhodou vznikající v děloze matky. Je to živý organismus, vnímající a cítící, i když jiným způsobem než na který jsme zvyklí v pozdějším věku.