Bráška

19. listopadu, brzy nad ránem odešel můj starší bratr Pepa po těžké nemoci, prostřední z nás, dva dny před 45. narozeninami...
Cítila jsem, že musím na posledním rozloučení doříct několk věcí. Lépe řečeno, cítila jsem, že musí být něco dořečeno přese mě. Pak už jsem byla k tomu jen vedena a nesena, síla přišla odněkud zevnitř...
Zveřejňuji ji primárně pro ty, kdo s námi nemohli být fyzicky přítomní, a přesto byli s námi.
 
**********************************************************
 

21.11.2019, České Budějovice

Kačka Puškáčová

 

Milí příchozí,

 

 

velmi děkuji, že jste přišli a děkuji za přítomnost i těm, kteří jsou s námi alespoň v duchu v tomto krásném prostoru.

 

 

Pro ty, kdo mě neznají, jsem Pepova sestra Kačka, nejmladší ze tří sourozenců.

 

 

Asi všichni víte, že Pepa miloval sport, především pak fotbal. A to do poslední chvíle. Když nemohl hrát, alespoň jej sledoval. Já jsem sportovní

 

antitalent, ale díky němu už alespoň tuším, že existuje něco jako španělská fotbalová liga.

 

 

Pepův odchod byl jeho poslední symbolický zápas. Na první pohled se zdá, že pouze prohraný. Kdybyste ho však mohli vidět v posledních

 

měsících a dnech, jeho tělíčko, místo smutku bychom mu zde všichni zatleskali za jeho skvěle podaný, trpělivě a statečně provedený výkon.

 

 

Byl to rychlý a nečekaně provedený tah na branku při odchodu domů s velkým „D“.

 

 

ALS je nemoc charakteristická totální bezmocí. A to jak bezmocí nemocných, tak blízkých, ošetřujících a pečujících lidí. Nejsou na ní léky, lékaři

 

neví proč a z čeho nemoc vzniká. Lidé na ní často odcházejí zcela uzamčení ve svém nehybném těle při zachování všech smyslů a vědomé mysli.

 

 

Pepovi se podařilo realizovat mistrovství. Do poslední chvíle byl soběstačný, chodil, mohl psát. Vše chtěl dělat sám a žádal pouze důstojnost a

 

nejnutnější péči.

 

 

Naplňuje mě radostí, že v tomto jinak marném zápase s paní Nemocí a paní Bezmocí, vyhrál, a že odešel v klidu a ve spánku.

 

 

Svým přístupem ulehčoval situaci, nejvíce pečujícím osobám, kterými se po letech stali opět jeho první průvodci životem, jeho rodiče. Pro

 

všechny to byla volba nejschůdnější.

 

 

Jeví se mi, že jedna z nejbolavějších situací v životě je těžká nemoc a předčasná ztráta dítěte a rodiče. Sama si to jako matka neumím přestavit.

 

Tímto chci rodičům, i těm vyženěným, poděkovat z celého srdce a poděkovat za nás všechny za jejich péči, která je mnohdy nutila překročit

 

sama sebe. Děkuji i jeho ženě Pavle za pomoc, nebyla vůbec v lehké situaci.

 

 

Kéž jsou jejich srdce těmito zkušenostmi ještě více otevřena, i když to velmi bolí.

 

 

Myslím často na Pepovo děti, jeho ženu, tchána a švagra, na blízké přátele, kteří byli v jeho druhé půlce života těmi nejbližšími. Jsme v tomhle

 

na jedné lodi.

 

 

Dětem do budoucího života upřímně přeji, ať se jim podaří přetavit smutek, tíhu, bolest, krásné vzpomínky a předané vzory v diamant, který

 

bude skrze ně zářit, a který jim přinese zdraví, odpuštění a velkou schopnost milovat.

 

 

Pokud budu mluvit pouze za sebe- každý z nás by přispěl trochu jiný kousek do skládačky Pepova obrazu- za mě Pepulíkovi vděčím z posledního

 

období za hodně.

 

 

Když vylétl z hnízda žít svůj život, byla jsem ještě malá žába a moc často jsme se neviděli. Žili jsme své životy odlišně. A tak jsem ráda, že jsem

 

dostala ještě šanci jej poznat a přijmout v celém jeho spektru. Část jeho osobnosti mi nešla přijmout bez výhrad- jako u všech lidských bytostí-

 

nad některými jeho talenty a hloubkami jsem jen žasla.

 

 

Toto přijetí mi pomohlo vyvést sama sebe o krůček dál z černo-bílého vidění světa a lidí do větší hloubky lidskosti, emocí a dalšího pochopení

 

Života.

 

 

Jeho nemoc mi umožnila další konfrontaci se sebou sama, paní Smrtí a paní Bezmocí, a do jisté míry se mi podařilo integrovat je do svého bytí,

 

udělat si z nich důležité spojence a přátele. A to se cení.

 

 

Poklekám, je to větší než já…

 

 

Když jsem na Pepu hleděla po jeho odchodu, přišla po první vlně smutku další vzácná paní, která protkávala nejen Pepovo poslední fázi mezi

 

námi, ale celý jeho život, stejně jako ty naše. Ukázala se mi v plné své kráse paní Láska. V tu chvíli nebylo pochyb, že měl rád mě, všechny své

 

blízké, přátele, že nás a především své děti, miloval. Byť někdy a někoho zraňoval.

 

 

Všechno má nějaký hlubší smysl.

 

 

Už delší dobu ve mně zní jedno velké DĚKUJI, a pokud bude další možnost, přeji Ti, Pepo, dobré rodiče.

 

 

Škoda, že neslavíme v Čechách pohřby třeba jako lidé v Ghaně, kde místo smutku panuje na pohřbech smích a radost z toho, že jde duše dál, a

 

že je nyní tam, kam bychom se nejraději schoulili jako malé děti do té nejlaskavější náruče do úplného uvolnění.

 

 

Takový pohřeb by Pepovi možná slušel víc, vždyť jeho život kořenil především svérázný smysl pro humor, kravinky, vtípky, nesmyslné

 

prupovídky, za které si zasloužil nejeden šťouchanec, oči v sloup a především naše úsměvy.

 

 

A tak, až přijde čas a budete mít chuť, zavzpomínejte na něj, prosím, i vesele. Na úsměvné historky s ním. Oslavme tím jeho život.

 

 

Ahoj, Pepčo, a děkujeme, že jsi tu s námi byl